Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Monolith Deathcult - Tetragrammaton

The Monolith DeathcultTetragrammaton

Sorgh23.8.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Když se v nitru voňavého Nizozemí rozezněla siréna ohlašující začátek pracovní doby, fachmani se bez reptání chopili madel svých nástrojů a rozjeli šichtu. Není to poprvé, co se budou celý den potýkat s krutým hlukem a večer si foukat na bolavá bříška prstů. Obsluha brusek, lisů a bucharů si vyžaduje celé muže oddané kultu. Smrt je cítit pod každým ponkem, má příchuť továrního oleje a míchá se do ní i slabá esence elektronických zkratů. Továrna už je stará.

Někdejší tamní mordpartě Monolith se s jejím pojetím deathmetalu nepodařilo prorazit bariéru okolní namlsanosti, a tak se rozhodli zkusit to jako The Monolith Deathcult (TMD). Sebereflexe krom jiného názvu přinesla i změnu stylu. Chlapi svůj projev postavili na odlišné platformě, lehce pozměnili sestavu a nyní se prezentují jako nadmíru aktivní organismus. Po deseti letech práce mají venku pátou desku. Nezatěžují se žádnými singly nebo EPíčky, prostě nahromadí matroš a vydají dlouhohrající album. Ne zcela běžná praxe.

 

Album Tetragrammaton krom nahuštěného metalu přináší zálibu v deklamacích, proslovech a různých podivných nahrávkách. Nabídka je pestrá, v repertoáru jsou krom hlasů slyšet i zvuky laděného rádia či něco jako broušení mačety (Drugs, Thugs and Machetes). Většinou jde o intra skladeb, ale některé vsuvky je možné najít i uprostřed písně. Drze se vtírají do brutálních vokálů, na kterých zaníceně pracují hned dva členové kapely, basák Robin a kytarista Michiel. Takže nás celou dobu někdo komanduje nebo nabízí nevyžádaná vysvětlení, případně jsme týráni nepříjemným zvukem radiových vln.

 

Základem, na kterém TMD staví, je intenzivní a hlučný metal hnaný dopředu výrazným rytmem. Bubeník se často nechává unést a vodí nás krkolomnou stezkou bubenických fines. Jeho výkon zaráží piloty, na kterých je celé album bezpečně zahnízděno. Člověk se musí snažit, aby vše zachytil a dostatečně poválel na jazyku. Energická a nápaditá struktura skladeb mě bez problémů udržela přikovaného na pohovce. A to se opakuje i při dalších schůzkách s touto vymazlenou deskou. Tetragrammaton se na první poslech může tvářit jako ne sice zcela běžný death, ale najít se tam dá spousta zajímavých a nečekaných věcí. Kapele se snaha odlišit podařila zrealizovat a s radostí jim přiznávám svébytnou tvář, kterou z hlavy jen tak nedostanu. Death v jejich podání se nechává ovíjet atmosférou stejně jako sférami elektronických efektů, a tyto koketérie nesobecky odhalují tvář kapely, která není spoutána žádným předsudkem vyžadujícím brutalitu a nenávist za každou cenu. Zlobu je možné vyjádřit mnoha způsoby a TMD se to podařilo fúzí tvrdých riffů prošpikovanou nasamplovanými vložkami a častými hmaty do rejstříků kláves.

 

Do uší občas udeří lehčí rocková tvář, která nabízí lákavý protiklad hlučné mase nizozemského stadionu. Zviditelňuje se třeba ve druhé skladbě Human Wave Attack, kdy zjemní svůj zlý výraz zhruba v polovině třetí minuty. Tyto momenty jsou jako šafrán, lze je postupně vystopovat během opakovaných poslechů a tak to má být. Album, které hned zkraje ukáže všechny trumfy, je jako běhna, jenž své použité vnady nabízí k probuzení základních pudů chudáka chlapa. Tetragrammaton na mě zapůsobil jako živá voda a představil mi dosud netušené poklady země tulipů.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 9.9.13 20:38odpovědět

Na to, že smrtící kov už téměř neposlouchám mě tahle parta svinsky zaujala, doporučená kamarádem. Po mnoha a mnoha letech mě z tohoto ranku něco začíná bavit a to je u mě co říct. :o)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky