Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Squirm - In A Decadent Apathy

The SquirmIn A Decadent Apathy

Jirka D.22.12.2010
Zdroj: mp3 (320 kbps), promo
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Tato hudba mi silně připomíná dnes módní architekturu. Samá ostrá křivka, kov, sklo, studený pocit, dokonalé dispoziční řešení, splnění všech českých i evropských technických norem, předpisů a systémů jakosti, moderní vybavení a skvělé technologie, záchod s vyhřívaným prkýnkem a na dálkové ovládání. Jediný problém je v tom, že lidem jako jsem já se tam špatně bydlí.

Letos už toho mnoho nestihnu, ale nemůžu si odpustit nenapsat něco o novém albu studiového projektu The Squirm, který pevnou rukou už nějaký ten pátek vede člověk říkající si Alesh A.D.

 

Album In A Decadent Apathy si mě našlo tak nějak samo. Tyhle cestičky jsou někdy tak nevypočitatelné, až mě to nutí k úvahám o osudovosti některých událostí. Možná k podobným životním okamžikům patří tohle album, které přišlo v období, kdy mně nedokáže říct mnoho a já ho po pár posleších nemilosrdně odsunul někam mimo můj zájem. Vše samozřejmě provedeno pouze na úrovni myšlenky a několika-bitové informace, protože jak se dnes už stává k mé nelibosti módou, světlo světa spatřilo pouze mp3 album a pdf booklet. Artefakty, které možná někomu ke štěstí stačí, mně ovšem nikoliv. Listovat si bookletem na monitoru mi nepřijde o nic poetičtější než pít doma lahváče, když je venku krásně a všude jsou otevřené zahrádky. Ale komu to vyhovuje a stačí, s chutí do toho, bránit mu nebudu.

 

Příjemnější je samozřejmě ta skutečnost, že album je ke stažení zcela zdarma, což z mého pohledu celou práci lehce ponižuje, ale to mi asi nepřísluší soudit. Jak už jsem uvedl výše, celý projekt The Squirm se motá kolem Aleshe A.D., který si osobně bere za své kytarové party, zpěv a zcela výjimečně i baskytaru. Zbytek projektu tvoří přizvaní hosté a těch je tu víc než dost - Q.rty, Bi5hop, P67K a další. Slovo „programming“ se v doprovodném bookletu opakuje snad nejčastěji a v tom bych viděl onoho zakopaného psa. Stále nějak nemůžu přijmout myšlenku, že počítač je hudební nástroj, i když jsem o tom přesvědčován každý den. Mimo zmíněného programmingu zbyl ještě prostor pro kytary, které hrají značně vedlejší roli a celkový výsledek spíše dokreslují, než že by jeho tvary vyřezávaly. O baskytaru se postaral Paraghus a tím s výčtem instrumentů končíme. Vše doprovází většinou ampliónově upravený zpěv Aleshe A.D. (kdo jste z menšího městečka, určitě víte, jak zní „hlášení městského rozhlasu“), který je doplněný a místy i zcela nahrazený zpěvem hostů (Lintraxxův francouzský rap v Cruelty Of Severance, Anyes /asi Andrea Baslová, ex-Memoria/ v She a Waiting For a Mallory v I Am The Alien Girl). Výsledek byl potom zmixován a zmasterován v tolika různých studiích a tolika lidmi, že jejich výčet ani uvádět nebudu.

 

Ač „každý pes, jiná ves“, dohromady tahle deska překvapivě funguje. A to jak po stránce zvukové, tak i co se působení jednotlivých skladeb na posluchače týče. Silná atmosféra pesimismu a řekl bych až deprese se mě nechce pustit až do poslední Waiting For; je vidět, že Alesh ze sebe vydává, co jen může a svými vnitřními emocemi se nechává ovlivňovat značně. Sám má na svědomí texty jednotlivých skladeb, které zmíněnou atmosféru už jen podtrhují a jejich úroveň není vůbec špatná. Bohužel stejně jako nedokážu vstřebat moderní výtvarné umění a lidi přemýšlející o významu černého čtverce na bílém pozadí (aby nakonec došli k závěru, že to měl být bílý čtverec na černém pozadí), tak nedokážu docenit a plně vstřebat hudbu ve stylu „alternative electronica“. Cílová skupina je prostě jinde, v kruzích jiných posluchačů si své příznivce jistě najde.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky