Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Throat - We Must Leave You

ThroatWe Must Leave You

Sorgh15.3.2024
Zdroj: Bandcamp
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Throat jsou na svém novém albu jako po nemoci. Chybí drajv a troška nezbednosti. Zůstávají slzy pro pláč.

Finský kvartet Throat letos oslaví patnáct let na hudebním kolbišti, a protože patří mezi ty vydavatelsky aktivnější, tak se za nimi táhne dlouhá řada desek. Jak dlouhohrajících, tak těch kratších. Ve Finsku se sluní v záři popularity, ale jak je tomu u nás si netroufám odhadnout. Vloni na podzim vydané album We Must Leave You představuje lehkou změnu v jejich směřování a možná povede k větší přístupnosti. V souvislosti s dnešní dobou mi novinka Throat zní trošku nezvykle, ale není tomu dávno, co by se drželi za ruku s dalšími tvůrci gothic rocku a válcovali rádia. Už jen pro démonický hlas zpěváka Mattily, který ohromuje sytostí a podmanivou hloubkou. Starší alba dávala slyšet divočejší postoj kapely, snahu o větší odvaz a zvukové experimentování. Naproti tomu We Must Leave You je sice pořád taková neučesaná kytarovka, která si hraje na zlobivou holku, ale už jí zároveň záleží na tom, aby se líbila. S dospělostí přišla touha být dokonalá ve všech směrech.

 

Sedm skladeb se pohroužilo do gotické zasmušilosti, která spolu se silnou melodikou tvoří hlavní a podstatnou tvář nahrávky. Nástroje se nikam neženou, nechávají vyznít každý tón. Velkým pomocníkem je echo, které umocňuje dojem prostorovosti. Z malé garáže se stalo celé podzemní parkoviště. Skladby si uchovaly příjemný odstup od mainstreamu a posluchač se nesetká s hitem lepícím jako cukrová vata, který by nešlo vykouřit z hlavy. Jenže zároveň spousta věcí kolem vás propluje, ani si nevšimnete. Síla a potenciál nápadů je zde vzácným zbožím.

 

Z úvodního intra moudrý nejsem. Z podobných kompozic se také může vyklubat řádný industriální nářez. Obrázek se začíná zaostřovat až v polovině druhé skladby, když kapela shodí falešný hubertus a odkope se na holou kůži. V jejích pórech a záhybech je zažraná poměrně standardní podoba gotického rocku. Hodně brzy rozklíčujeme oblíbený model stojící na často se opakujících motivech, který sebou nese i opakující se pocity omšelosti. V melodických linkách se neodehrává žádné napětí, plyne to jako potok bez peřejí a zákrut, od pramene do poklidného ústí rybníka. Některé skladby jsou doslova známkou přešlapování na místech, kde už se potloukaly hordy zasmušilých adolescentů. Vzácně se jako střípek zablýskne myšlenka, ale sama o sobě nemá valný význam.

 

Album je poklidné, bez erupcí živlů, které byly ke slyšení na dřívějších albech. Nejsou zde žádné výzvy, a i když některé melodie dokážou zabrnkat na citlivé struny duše, člověk už zažil silnější emoce ve znělkách Večerníčků. Lepší bude se v případě této kapely obrátit do minulosti, stačí tři roky zpět k desce Smile Less.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky