Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Thy Light - No Morrow Shall Dawn

Thy LightNo Morrow Shall Dawn

Bhut14.8.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Pokud chcete v letošních albech najít nějakou sebejistou a věrohodnou atmosféru, tak tady ji máte. Máte ji na No Morrow Shall Dawn od brazilského tělesa Thy Light. Hledáte-li silně emotivní zážitek, tak nepřekračujete. Já jej zde našel a jsem nečekaně potěšen.

Cože?! Vy neznáte Thy Light? To je ale velká škoda, ochuzujete se tím totiž o kvalitní porci procítěné melancholie a nefalšované deprese. Že se vám po těchto pocitech příliš nestýská? Komu také ano, že. Ale alespoň na moment zavřete oči a vkročte do světa Thy Light. Drobné snění za zvuku desky No Morrow Shall Dawn nebude vůbec na škodu. Věřím, že se najde pár zbloudilých duší, kteří již kapelu znají a měli co dočinění s vynikajícím demíčkem Suici.De.pression. Ať už patříte do té či oné skupiny, vězte, že nová deska je něco úžasného. Přistupme tedy blíž.

 

Jak se na tuhle desku připravit? Třeba si říkáte, že je to tak jednoduché. Sednout si, pustit album a prostě poslouchat a čekat, co přijde. To ale není dobře. Já jsem to tak udělal a prvotní dojem byl špatný, ne-li mizivý. Prostě nic, žádný efekt, spíš nuda. Ale to jsem přece nechtěl. Thy Light je kapelou, která světu přinesla jedno z nejlepších demíček v žánru suicidal depressive black metal. Demo bylo protkáno nápady, melodiemi a především zatěžkanou atmosférou, kterou ze sebe nesundáte, jak boty po příchodu domů. Nutno podotknout, že demáč má paradoxně delší stopáž, než samotný debut, který si tu dnes probereme. Ale to je vcelku vedlejší, vraťme se k přípravě na poslech. Ptáte se, jak tedy poslouchám album já? Ptáte se, co dělám, když mi ta deska hraje a já zrovna píši tyto řádky? Tak samo sebou jsem sám. Žádné další (rušivé) elementy nejsou žádoucí. Nalil jsem si sklenku nějakého pití, co mi ještě v baru zbylo (Napoleon *****, barbarsky s ledem), zvýšil volume a usedl ku psaní těchto řádek. Nehodlám vnímat okolí, chci si tu prožít malé rande s depresí, melancholií a citlivými okamžiky. Třeba přijdou i slzy, kdo ví. Ostatně v hlavě mám chmurných myšlenek na rozdávání. No nic, další lok a už běhá mráz po těle. Ten není výsledkem jen popíjení charakteristického alkoholu, ale také prožitku z melodií, které oblékly místnost do svého šatu…

 

Z paměti jsem musel vymazat veškeré vzpomínky na demo, jelikož současná o pět let mladší deska nabízí něco zcela odlišného. Pryč jsou táhlé utahané kompozice kvílivých kytar tolik typických pro daný žánr. Pryč je beznadějný rykot ve vysokých tóninách. Tentokrát je prožitek barvitější a daleko více propracovaný. Každičký moment, vteřina a pohyb displeje jakoby tu žil se mnou. Vnímám celým svým srdcem to poselství, které se mi snaží album předat. Ne, není pochyb o tom, že škatule DSBM je příliš těsná. Zachycuji prvky zcela jiných kapel spadajících do nadějněji laděných hudebních sort. Nebudu jmenovat, nemá to význam. No Morrow Shal Dawn je existence sama o sobě a netřeba ji přirovnávat, poměřovat a podobné voloviny. Stačí se zaposlouchat a každý vnímavější jedinec jistě uzře ono světlo, polapí tu pravou esenci a skrytého ducha, který zde dřímá. Nač sýčkovat nad nešvary nahrávky, které tu a tam vyplují na povrch. Těch kvalitnějších momentů je zde o poznání více. Alespoň na moment se zastavte a uvědomte si smysl svého bytí. Ta melancholie vystupující z každičkého tónu alba totiž není jen zoufalým voláním o beznaději, jednotvárné cesty apod. Těch cest je zde právě vícero. Otevřou se pomaloučku a je jen na každém, zda chce vidět jejich počátek, případně další ohbí.

 

Po lehkém intru, které je ne náhodou podobně laděné jako intro samotného dema, přijde rozličná zahrada všemožných tvarů. Zpěv je střídán ve třech polohách – čistý (který opatřil host Tim Yatras z kapely Germ), hluboký hrubý a typicky ječivý. Kytary nesou asi stěžejní sdělení a celou úlohu svědomitě přebírají na svá bedra. Jejich rozvržení a kombinování je úchvatné. Nájezdy jednotlivých pasáží jsou atraktivní a účinné, melodie uhrančivé a podmanivé. Nedílnou součástí hudby jsou klávesy, jejichž osudem je navození patřičné atmosféry. Nejsou upozaděny, hrdě stojí po boku kytar a všech ostatních nástrojů a jejich výpadek by byl citelně srážející. Hra na bicí nástroje je neméně živelná, jako jednolitý organismus hudby samotné. Zejména údery do činelů cítím vcelku silně, zcela jasně vidím křečovitou paži s vyběhlými žílami, jak upoceně třímá paličku a jedním mocným úderem rozechvívá kus plechu na stojanu.

 

Pokud chcete v letošních albech najít nějakou sebejistou a věrohodnou atmosféru, tak tady ji máte. Máte ji na No Morrow Shall Dawn od brazilského tělesa Thy Light. Hledáte-li silně emotivní zážitek, tak nepřekračujete. Já jej zde našel a jsem nečekaně potěšen. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jos / 21.9.13 9:12odpovědět

Kapelu jsem až do vydání této desky nezaregistroval a proto je pro mne velmi příjemným překvapením. Deska má výbornou atmosféru.

Victimer / 23.8.13 13:11odpovědět

Fakt dobrá věc a určitě překvapení. Ani já nejsem v depresi, spíš v laufu z obklopení se nějakou tou scenérií. Ale úplně jinou než brazilskou :)

Ruadek / 14.8.13 8:39odpovědět

Je to výborná deska, naprosto souhlasím s recenzí. Poslouchám ji na Bandcamp profilu kapely už dobrý měsíc a vracím se často, což se mi nestává. Ta deska má zvláštní kouzlo a především tu slyším vysokou hudební zručnost všech zúčastněných, kteří zdaleka nejsou průměrnými hráči. Moc příjemná věc. Kupodivu to celé na mě depresivně nepůsobí, je to poměrně svěží a nabíjí to.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky