Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Tristania - Darkest White

TristaniaDarkest White

Garmfrost31.7.2013
Zdroj: Mp3
Posloucháno na: Philips MCD183, Koss Porta Pro
VERDIKT: TRISTANIA byla svého času top kapelou sub žánru zvaného gotický metal. Z trůnu spadla do šedi průměru, ale s letošním zásekem "Darkest White" znovu šplhá vzhůru.

Pro TRISTANIU jsem měl vždycky velkou slabost. Nicméně po opravdu nemastném a neslaném „Rubiconu“ jsem pomyslnou hůl zlomil. Když jsem je pak navíc viděl na živo, kde se nová zpěvačka Mariangela Demurtas předvedla fanouškům, zanechala ve mně trapný dojem a odešel jsem raději pryč. Takže k novému albu jsem přistupoval očištěn od předpojatosti, bez citu a očekávání. A výsledek? Musím říct, že sice se už záchvat nadšení nekoná, ale v každém případě je „Darkest White“ opět nadstandardní album, které je radost poslouchat.

 

Po odchodu jak Mortena a Vibeke Stene tak zpočátku hostujícího, posléze stálého zpěváka s PARÁDNÍM hlasem Ostena Bergoye, chyběl kapele výrazný hlas. Mariangela na „Rubiconu“ pouze tápala a musím říct, že nyní (snad) už nalezla svoje místo v kapele, které není v popředí jako Vibeke (ta UMĚLA pracovat v zájmu celku), ale za to její civilnější projev mi konečně nevadí. Hlavní pěveckou devízou je fenomenální Kjetil Nordhus, který TRISTANII dodal odér jeho bývalého působiště Green Carnation. Ostatně zpěvů se zhostili i kytarista Anders s basákem Olem Vistnesem. Takže v tomhle se TRISTANIA vrátila k tomu, co uměla opravdu dobře. A to je mnohočetnost zpěvů, které dohromady krásně rezonují. Už tedy ne grandiózní chorály, které do kapely vpouštěl na prvních deskách Morten, ale přesto se určité hloubky dočkáme.

 

Otvírák „Number“ na vás vyskočí nečekanou agresivitou a blackovým skřehotem. Tímto krokem si mě získali. Také dávají vzpomenout na zvláštně neuchopitelné album „Ashes“. V současnosti se ale TRISTANIA ubírá jinou cestou. Zejména jsou barevnější a vyhranější než v minulosti. I přímočařejší. Líbí se mi opětovná chuť tvořit odlišný sound než na předchozí desce. Také je to v podstatě nová kapela. Z původní sestavy zůstali pouze Anders Hidle a klávesák Einar Moen. Jsem však rád, že se dokázali odpíchnout a znovu se postavit na nohy. Metalové řezavosti se dočkáme i v závěru desky v podobě „Arteries“, která je pro mě tím nejlepším počinem alba. TRISTANIA je ale i rockově dravá. Dokáže pohladit a povznést působivými pasážemi... Oproti dřívějšku není tedy hlavním atributem ženský zpěv. Stejně tak klávesy. Kláves se samozřejmě dočkáme, ale nejsou vůdčí. Většina materiálu stojí a padá s kytarami a opravdu parádně rozdováděnou basou. Asi nemá cenu rozepisovat song po songu.

 

Řekl bych, že fungují jako celek vskutku efektně. Vypíchnu možná „Lavender“ a titulní „Darkest White“. Pak si vzpomenu na nádherné „Requiem“ či „Cypher“. A jsme u toho, proč nemá cenu toto téma nakusovat. V rámci TRISTANIE není tohle album nejlepší v žádném případě. Ale co se týče let posledních, zastihlo „Darkerest White“ TRISTANII jednoznačně na vrcholu. Tím nemyslím jen mnou tak odmítnutý „Rubicon“, ale už „Illumination“, u kterého jsem se poprvé začal nudit. Jak po hráčské stránce, tak po té skladatelské si TRISTANIA stojí suverénně. K vrcholu, kde kdysi byli, mají ještě cestu dlouhou, ale už mají našlápnuto. Už začíná doutnat onen vnitřní oheň, který dřív hořel jasným plamenem a sežehl vše kolem. Pevně věřím, že když vytrvají v nastaveném trendu, bude další zásek tím pravým ořechovým a my se dočkáme dalšího klenotu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 31.7.13 10:21odpovědět

Opět s Tebou naprosto souhlasím. I já byl poměrně překvapen a stejně tak nad nimi zlomil hůl, dřívější materiál mě prostě nebavil. Tohle má ale sílu, je to skladatelsky příjemné a vokálně KONEČNĚ barvité a s vlastním výrazem. Příjemné, VELMI příjemné překvapení kapely, u které jsem stagnaci očekával tak nějak s jistotou. Probrali se a toho si obzvláště cením.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky