Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Trouble - The Distortion Field

TroubleThe Distortion Field

Michal Z7.10.2013
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Trouble a jejich aktuální tvorbu mám chuť zastrčit do nejzapadlejšího koutu vědomí, protože tak špatné album jsem od veteránů žánru věru nečekal. "The Distortion Field" se hrubě nepovedlo a bohužel spadá do rámce zbytečných alb další přežívající legendy. Vše, co jsem na této kapele miloval, nyní dostávám ve značně zředěném láku nevalného zápachu.

Američtí Trouble byli v minulosti velký pojem s doložitelným významem pro doom a psychedelický metal a nyní se podruhé v novém miléniu pokoušejí navázat na skvělé včerejšky. Povede se to zbylé zakladatelské kytarové dvojici spolu s novými pasažéry ve vagónu? Na vše nám dá odpověď hodinový dokument "The Distortion Field".

 

Album začíná náramně. Od prvních kytarových zářezů je jasná identifikovatelnost souboru, typické zabarvení kytar a harmonie jsou rozeznatelné i v silně podroušeném stavu posluchače. Nyní může nejeden posluchač nabýt dojmu, že ti úžasní Trouble z minulého milénia jsou zpět v plné parádě, ale není tomu tak. Měli-li jste kdy rádi jejich přesahy do psychedelie, rovnou na ně zapomeňte. Skladby Sabbatují festovně o tom žádná, to ještě Trouble sežeru. Otázka po prvním vokálním partu ale je, kde pánové vzali vizi, že novic u mikrofonu je ten pravý?! Do díry! Najmout po charismatickém Wagnerovi borce vhodného do okresního přeboru chce velkou dávku zabedněnosti.

 

Album je v dalších stopách plné obyčejného stoner rockování tuctové kvality tisíců zaměnitelných. To je hlavní jmenovatel. Spodek a výchozí bod hudebních praotců cítím na míle daleko, ale refrény skladeb zabíhají spíše do úsměvných metalových říkánek nebo grungeových nářků. Ty jsou navštěvovány poměrně často, čímž celek získává spíše rozměr parodie a hraní si jen tak pro radost, či pečení dortu dle páně Čapka. A o tom aktuální Trouble jsou.

 

Mnoha skladbám dominuje uvolněnost a pohoda. Naprosto jiné šablony, než které Trouble obtahovali dříve. V okamžiku, kdy sáhnou po Black Sabbath ročník 2013 a Alice In Chains, pochovávám víru v Trouble hlouběji, než určuje norma. Právě srovnání s letošními Sabbaty se přímo nabízí a koho Ozzákovic nudili, u Trouble si může dát rovnou mocninný znak. Byť se najdou i světlé okamžiky, kdy se nakukuje do Diovy éry, nedostává se kýženého výsledku, neb novic u mikrofonu nezvedne předsevzatou šablonu a padá s ním i celý dojem.

 

Proti pohodičce a příjemné jízdě bych nenamítal ani plk. Skladby ale zapadají do bažiny nudy a šedivých, nijakých oparů. Kytary, rádoby hutné, stojí často na nicotné rytmice bez gulí. Na takovém základu stát stoner nebo doom nemůže. Vokalista se exponovaným rejstříkem snaží zachránit svoji blamáž, ale jakmile se vytasí s čistým hlasem, tahají se tuctové hard rockové melodické figury. Roztodivné běsy a kresby vymalovávají skladby. Refrén skladby Sink Or Swim mi naprosto ježí chlupy falešností, že bych mohl hoblovat hrubé fošny. Prázdnota skladby a nesoudržnost otupují moji míru tolerance k nepovedenému dílu. Jakákoli přidaná hodnota schází.

 

Z materiálu na albu převládá dojem, že poslouchám slušné snaživce z horní dolní, kteří si dělají radost po zaměstnání, bez hlubších ambic. Bicí jsou nevalné a navíc zastrčené do pozadí, nenakopávají prdele. Materiál je nevýrazný každým coulem a skladby jedna vedle druhé až na čestné výjimky neskutečně nudí. Komprese a nahuštění nápadů do poloviny hrací doby by byl nejlepší lék na to, jak z podprůměrné nahrávky udělat lehce nadprůměrnou, ale zpětná vazba při tvorbě tohoto alba nezafungovala. Jedinou dobrou devizu spatřuji ve snaze nahrát rozmanité album, to se bezpochyby povedlo, otázkou zůstává kvalita jednotlivých skladeb a jejich prezentace. Trouble roku 2013 je nuda, která vás bude stát drahocenný čas a peníze. Kdysi jedinečný soubor je momentálně v tuctové pozici.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky