Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ulver - Messe I.X - VI.X

UlverMesse I.X - VI.X

Garmfrost5.10.2013
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Philips MCD183, Koss Porta Pro
VERDIKT: ULVER jsou zde opět s velice povedenou nahrávkou. Černá melancholie, hluboká jako nejhlubší propast, čiší pomalým bolem, ze kterého je úniku pouze smrtí...

Nové album ULVER se opět pohybuje ve velice tichých tónech, kde vládnou sny, představy, pomalu plynoucí čas a smrt. Po sérii rozporuplných alb nadělují vlčáci svým věrným „soundtrackoidní“ sbírku klidných skladeb na povrchu, avšak znepokojujících podprahově. Tentokrát s nimi nespolupracoval Daniel O'Sullivan (kteréhož ostatní kapely a projekty mám velice rád, ale v ULVER mi moc nesedí), ale TROMSO CHAMBER ORCHESTRA pod vedením skladatele Martina Romberga. Docela mě informace o této spolupráci vyděsila. S vidinou, do jakého kýče může ULVER ještě padnout, jsem desku vyhlížel s nemalými obavami. Jejich DVD s filharmonií mi dosud nahání kopřivku. Nemám nic proti spojování rockových těles s klasickou hudbou a orchestry, jen se to rozmohlo na můj vkus příliš a kdysi avantgardní a neotřelí ULVER začali klouzat po stěně konvenčněji pojaté hudby směrem dolů do mainstreamového bahna. Zároveň jim na „Wars of the Roses“ došel dech. Nevím, co se v táboře vlků stalo, ale nová deska „Messe I.X - VI.X“ má opět plno ohně a skvělé atmosféry, jak bylo dříve dobrým zvykem. Nechci tvrdit, že se ULVER někam vrací. Na to je „Messe I.X - VI.X“ od starší tvorby odlišná, ale ambientně soundtrackové období se „Svidd Neger“ v čele mi občas na mysli vytanulo.

 

Obě složky, ať už elektronická nebo orchestrální, se báječně doplňují a zároveň tak vyvrací domněnky, že elektronická hudba není umění v pravém slova významu. Zde se vám předkládá divoké opojení z umělých nástrojů, se kterými je zacházeno jako s malířským štětcem, kde skladba je pak umělcova výpověď. Ani mnohačlenné komando s klasickými nástroji ničím nenarušuje onen tichý dojem celé nahrávky. Každý ví, kde je jeho místo. Zároveň mi neustále připadne, že je vše improvizováno. Jazzový feeling nové nahrávky dupe z každé skulinky. Garmův zpěv uslyšíte až v „Son of Man“ a „Mother of Mercy“. V „Noche Oscura del Alma“ nezazní slova, ale hlas je využit jako další nástroj a v mých očích je to nejsilnější song alba. Hlas Pana Trickstera G. si mnoho neužijete, ale nahrávce to jen prospělo. Filmová atmosféra tak není ničím rušena a když pak přijde jeho čas, promlouvá do vašeho podvědomí a maluje tam temné obrazce.

 

Ten Hollywood sice na „Messe I.X - VI.X“ kape ze všech koutů, ale spíš je to ten Lynchův, von Trierův přístup k vašemu vědomí i nevědomí. Tedy intelektuálně zvrácený, divný, neuchopitelný a děsivě přehnaný. Ano kýče se dočkáme, ale já jim to žeru i s navijákem. Nebudu plakat, že už ULVER není jako třeba na „Themes from William Blake's The Marriage of Heaven and Hell“, „Perdition City“ nebo dokonce „Bergatt - Et Eeventyr I 5 Capitler“. Už dávno jsou jinou kapelou. Ale po letech mám pocit, že je opět opravdová. A opravdovost jsem u tvorby ULVER už roky postrádal. Emoce mám při každém poslechu „Messe I.X - VI.X“ napnuté k prasknutí a jakmile se dostane na „Noche Oscura del Alma“, do očí se mi derou slzy, jež - vyprovokovány nefér hrou skladatele - pálí jako čert. Do alba samotného se musíte nořit polehounku, pomalounku a i to, co se vám nezdálo, se po čase vykrystalizuje a urovná. Nejedná se o nic převratného, závratného nebo dokonce šokujícího. V tomhle směru se ULVER dávno umravnili. Avšak počáteční nepřístupnost je potřeba překonat. Dostanete pak na talíři příjemnou porci opojné krmi s podivuhodnou chutí, která má tendence růst.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Garmfrost / 21.10.13 10:03odpovědět

Bodine - to je řadová deska.

Bodin / 10.10.13 8:53odpovědět

Jsem na tom podobně jako Sorgh. Nahrávka příjemně plyne, ale já se nemohu zbavit dojmu, že jsem čekal něco více. Není to špatná nahrávka, spolupráce s orchestrem je na výbornou. Po této live nahrávce budu netrpělivě čekat na řadové album, které určitě více napoví jakou cestou se Ulver vydají dále.

Sorgh / 8.10.13 9:11odpovědět

Parádně napsany, ale názor mi ještě zraje.

Jirka D. / 5.10.13 17:22odpovědět

Zatím si dojmy rovnám do nějakého smysluplného celku, ale oproti předchozímu albu jsem spokojen, možná i hodně spokojen. Pak už jen rozlousknout dilema "dát šest stovek za desku nebo nedát"...

Andree / 5.10.13 9:35odpovědět

Víceméně souhlasím s autorem recenze. Vystihl to hezky, ale s hodnocením bych šla výš. Jsem spokojená :-)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky