Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Universe217 - Never

Universe217Never

Bhut27.7.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Never je místo, kde budou všichni němě sedět a soustředěně vnímat dějství v přehrávači. Bod, kdy se setkají misantropické bytosti temných žánrů s veselými rozjuchanci heavíku.

Kdo z vás má názor, že do utahaného doom metalu patří jen chmurný a hluboký zpěv je na těžkém omylu. Znáte kapelu Universe217? To máte jedno, stejně se podíváme na jejich poslední počin jménem Never, který vyšel letos v březnu ve vlastním nákladu tak tiše, že jej mnohý ani nepostřehl. O jak velkolepé dílo se jedná, si nyní trošku probereme.

 

Nejúžasnější na této kapele z Řecka není ani tak hráčská dovednost, kterážto není nijak zanedbatelná, nýbrž jde krásně na ruku samotnému vokálu. No, už jsem to prozradil, o co tu jde. Vlastně okolo toho chodím pořád, takže zjevně tušíte, že tahle vláčná doom klepačka bude mít za mikrofonem pořádnej ječák. A je to skutečně tak. Nejprve jsem nechápal, komu že hlas patří a při hledání informací na mne vybafla zpěvačka Tanya. Teda ne ta, co kdysi hrála s Citronem, ale Tanya Leontiou. Jedná se o zpěvačku s nebývale originálním zabarvením hlasu. Zpočátku posluchač jaksi tápe a nedokáže si spojit obě strany mince v jednu celkovou a spíše se celek jeví jako dva protipóly na témže magnetu. Ale to je právě ono – na témže magnetu. Jedno druhé odpuzuje, ovšem bez vzájemné existence by to nebylo ono. Stejně se nakonec podaří této netradiční variaci doom metalu podlehnout, že se k nahrávce budete vracet možná až nezdravě často a s velkým nadšením následně pitvat její zákoutí. Mráz bude běhat po zádech zaručeně, to mi věřte. Ty nedohledné výšky jsou totiž natolik fascinující, že si je jednoduše zamilujete. A při tom stačí tak málo. Poslušná hudba s dobrými nápady a vynikající vokál a bum – oslovující dílo je na světě.

 

Při zevrubném pohledu na celou nahrávku mohu dospět k názoru, že jde o celkem všední záležitost. Ovšem drobné detaily, kterým dominuje nesčetněkrát zmiňovaný zpěv, jej vyzdvihují do patřičných výšin. Ne zas moc vysoko, aby náhodou z této ostré špice brzy nedošlo ke klopýtnutí a ošklivému pádu. Instrumentálně by deska dokázala jistě zaujmout taktéž a to je právě ten důvod, proč jsou mé pocity natolik pozitivní. Uhrančivý plouživý doom metal s gradujícími postupy a silně intenzivními pasážemi, kdy prostě tou hlavou pohnout musíte. Jednoduché úderné songy s tak průhlednou a přesto neochvějnou kostrou. Pevné podloží, lehký nepřezdobený povlak a pár zkrášlujících ozdob. Toť v kostce popis hudby, která se vám dokáže zarýt pod kůži tak hluboko, že i po prvním poslechu si ji budete dobře pamatovat. Toť popis hudby, kterou na albu Never představují Universe217.

 

Tři čtvrtě hodiny poslechu prolétne než byste řekli Never. Během devíti skladeb do ní rozvrstvených na vás však sáhnou pocity všelijaké. Od zdravé radosti, přes těžkou temnotu až k mrazivě chladnému smutku. Vše stačíte nádherně vstřebat a prožít. Pak najednou to ticho a v ten okamžik je až k neuvěření, že to všechno tak rychle uteklo. Vždyť toho bylo tolik, bylo to tak zvláštní a jiné. A v tuto chvíli desku protočíte znovu. Věřím, že ano. I černobílá paleta barev dokáže být neskonale krásná, když se dostane do rukou schopného umělce. A i vysoký zpěv a pomalá hudba dokážou kráčet spolu jako bratr a sestra, jejichž pouto nikdo nezničí. Bod, kdy se setkají misantropické bytosti temných žánrů s veselými rozjuchanci heavíku. Never je místo, kde budou všichni němě sedět a soustředěně vnímat dějství v přehrávači. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky