Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Unkilled Worker - Season of Doom

Unkilled WorkerSeason of Doom

Jirka D.3.10.2013
Zdroj: černá 12" gramodska (# SRR 060)
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Do desky jsem se zkoušel párkrát dostat a stejně tak i do textů. Nepodařilo se, nakonec dostala ona mě.

Při poslechu Unkilled Worker mi podvědomí nenápadně podsouvá uložené vzpomínky na Death in June nebo Current 93 – týpek s kytarou, vlastní svět a vlastní výpověď. Obecně se tyhle desky těžko poslouchají, nejsou tvořeny za účelem líbit se a prodat se, ale jako odfouknutí páry tvůrcovy, v které se není problém ztratit. Pak už zbývá jen snažit se najít cestu, která by se té autorově alespoň částečně přiblížila. Nebo to alespoň předstírat.

 

Nemám vůbec představu, jestli Torr kdy poslouchal Agalloch, ale ústřední motiv (jestli se to tak dá nazvat) úvodní skladby „Hostage to fortune“ se až nebezpečně blíží jedné skladbě z EP „The White“ právě od těchhle amíků, i když vliv na celkový dojem z desky to má jen minoritní, stejně jako nenápaditá záležitost „Grace (The autumn of discontent)“. Ostatně podobně bezvýrazný otisk ve mě zanechala i při živé prezentaci. Album jako takové se tváří dost jednoduše (co složitého taky vymýšlet jen s kytarou?), ale o to působivější je svou sugestivností a snahou vás nenechat v klidu. Účel nebo nechtěný následek? A není to jedno?

 

Do desky jsem se zkoušel párkrát dostat a stejně tak i do textů. Nepodařilo se, nakonec dostala ona mě. Tady víc než kde jinde platí, že porozumět obsahu nejde, obsah je osobní, intimní a mládeži nepřístupný a celý ten vztah „Unkilled Worker & Jirka D.“ je zkušenost nepřenosná na jiného, protože ten váš vztah může a vlastně musí být jiný. A takové desky se mi líbí, protože z nich cítím autorovo já, kroužím kolem něj a zkouším do něj šťouchnout klacíkem zvědavosti, jestli jako bude reagovat. A ono reaguje, odpovídá a tak se bereme za ruce a kráčíme to the future together.

 

 

Z pohledu zvuku je deska čistá dřevařina – tvrdá, syrová, naturální a prosta efektivnosti. Nahrávalo se, míchalo i masterovalo v Jámoru, vydavatelsky tradičně, a pokud nahrávky z tohoto studia sledujete blížeji, tenhle dílek vám do celkové skládačky s přehledem zapadne. Zapomeňte na líbivost, složité efekty, strukturovaný sound v mnoha stopách, tohle je jednoduchost, do které se sahalo jen minimálně a kdyby Torr hrál se svou kytarou u vás v obýváku, znělo by to skoro takhle. Pár hostujících stop navíc, něco postprodukčních úprav, požehnání vydavatele a přes kluky z Xvinylx směr Loděnice.

 

Závěrečné poznámky míří k edici desky, která vyšla jako klasicky černá, zastrčená v čistě bílém papírovém sáčku a graficky slušivém simple obalu, s přiloženým archem informací, s texty, s jednou fotkou a download klíčem pro stažení mp3 verze. Jednoduché, fajné.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 3.10.13 10:07odpovědět

Co víc vymýšlet jen s kytarou? I tudy vede cesta: http://estastonne.bandcamp.com/album/internal-flight-2013-guitar-version

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky