Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vafurlogi - Í vökulli áþján

VafurlogiÍ vökulli áþján

Victimer21.8.2025
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Konstruktivní, vstřícná i reprezentativní ostrovní bilance prvního alba Vafurlogi.

Nějakou dobu jsme tu neměli Island a tamní specifickou scénu, tak to pro dnešek napravme spolu s první albovou prací kapely Vafurlogi. Nejedná se o žádnou novinku, ale o téměř rok starou nahrávku, na kterou holt nebylo místo v době vydání. Dejme si tedy takovou vulkanicky výživnou retrospektivu s doceněním až po čase.

 

Ačkoliv je vznik kapely datován do roku 2018, původní myšlenka je o mnoho let starší. Þórir Garðarsson, hlavní tvář Vafurlogi, začal rozvíjet vize, jak si nastavit black metal po svém, už zkraje tisíciletí. Mimo to také pro zvučnější jména ostrovního podzemí, jako jsou Svartidauði a Sinmara. Aneb jak po svém realizovat blackmetalovou tradici devadesátek a typicky islandský pohled na danou problematiku. Dalo by se říci, že po spuštění Svartidauði a Sinmara se materiál pro Vafurlogi rodil skrytě a stejně tak můžeme uvažovat směrem, že to, co se nehodilo pro tyhle dvě bandy, se ukázalo býti vhodným pro Vafurlogi.

 


Každopádně vlastní skladby pro debutovou fošnu se začaly rodit v letech 2018-20 a k nahrávání docházelo postupně až do roku vydání. Hudební směrování Vafurlogi definuje zvídavost, hledání a objevování. Ke klasicky vulkanické produkci je třeba přičíst chuť se prezentovat melodicky, s odkazy na starý dobrý heavy metal, na hrdost i tradici. Ke dvěma zásadním jménům výše tedy klidně přidejme Misþyrming, které může tvorba Vafurlogi také připomenout. Posláním kapely je vše důkladně a svojsky spojit. Aby ani jedna z tváří nepřebíjela tu druhou, což se myslím podařilo velice věrohodně. Tvorba prvního alba Í vökulli áþján je stravitelná, epická i upřímně krutá. A je to typicky islandská záležitost.

 


Vafurlogi nejprve fungovali jako dvojice, kdy se k Þórirovi přidal bubeník Ragnar Sverrisson, a až po nahrání desky se kapela rozrostla o další dva členy. Sestavu doplnili basák Samúel Ásgeirsson a kytarista Eysteinn Orri Sigurðsson. Kdo má zájem, může si snadno najít, kde všude pánové působí, nebo působili a jak je ostrovní underground personálně provázaný.


Debut Vafurlogi je typický Island, jakkoli se můžeme bavit o původně hledačské povaze této kapely. Zvídavost v tom najdeme, ale hlavně postupy a motivy, které si lze spojit s ostrovem. Podzemní těžkosti a hrubá síla studené krajiny jsou zde prezentovány v přítomnosti melodií, atmosfér a hrdé náklonnosti ke klasickému metalu. Samozřejmě zvládnuté a nijak křiklavé, pěkně umělecky zanesené potřebným duchem odtažitosti. Na burácivé refrény a litry piva nedojde. Ale jsou zde místa a skladby (např. Dreyrrauði), kdy je ten odkaz na staré metalové hymny velmi zřejmý.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/vafurlogi.jpg


Zvídavost a chuť objevit kus osobitosti tedy hledejme ve způsobu zahrnutí všech dostupných poloh Vafurlogi. Melodie vládnou, vstřícně odhalená epika prostupuje denní dobou i tmou, a odlet mimo ostrov za horizont se nekoná. Zůstaneme s ním pevně svázáni a s typickou krajinou na dohled. Tohle je prostě sever, jeho hrdost a chuť ho povznést. Jak se ukáže, nemusíme se bát ani čistých vokálů nebo sborů. Stále však pod dohledem divokého zvířete, které v tvorbě Vafurlogi pořád dříme. První práce kapely připomene, jak konstruktivní a tvárné umí islandské podzemí být. Pak už je to na konkrétních jménech. Vafurlogi jsem sice nechal loni zapadnout, ale s otřepaným a téměř přesným - do roka a do dne - jsem album oprášil a mám z něj upřímnou radost. Je v něm potřebná síla a um nechat znovu prohnat Island barákem.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky