Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Veilburner - Longing for Triumph, Reeking of Tragedy

VeilburnerLonging for Triumph, Reeking of Tragedy

Victimer2.12.2025
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Veilburner dál budují svůj umělecký rozsah a zvuk. Tentokrát v přímější a vábivější obskurní rovině. A zvládají to s přehledem.

Okultní maskované duo Veilburner je při síle a přesně po roce od velmi vydařeného díla The Duality of Decapitation and Wisdom posílá ven nové album. Nových padesát minut avantgardní i melodicky aktivní temnoty se škraboškou na obličejích a disonancí na pražcích. Ty melodie ale prosím vypíchnout, protože v porovnání s předchozí nahrávkou je novinka hlavně o nich. Longing for Triumph, Reeking of Tragedy je atraktivnější a příjemnější na poslech. Není tolik detailní, šílená a ani inovativní ve smyslu hledání dosud neobjeveného. Nové album vyráží do podivného světa Veilburner přímější cestou.


Aby bylo hned na začátku jasno, dvojice nijak neslevila ze své temné ani dramatické zápletky. Na to je novinka pořád zdatně propracované dílo, technické a groteskně pohlcující. Jen se na své umění dívá více zpříma a s rovnýma nohama. Samozřejmě se stále bavíme o jakési formě nakloněné roviny - hudebně avantgardní, vokálně z(d)efektované a normálnímu smrtelníkovi asi pořád nepříjemné. S postupem času zvyšující se kadence alb Veilburner nabírala na kvalitě, což je završeno právě loňskou, do skalisek vrytou mystickou epizodou, kterou považuji za top diskografie kapely. The Duality of Decapitation and Wisdom u mě zkrátka vede a nemění na tom nic ani novinka, kterou bych v tomto ohledu zařadil na druhé místo a zřejmě na podobnou úroveň, jakou se pyšnila deska VLBRNR vydaná v roce 2022.

 


Vedle melodiky a poutavosti bych nové album ohodnotil také jako velmi studené. S jasnými odkazy na industriální zarezlé lomození, které tvář desky sešívá dohromady nehezkými stehy. Takže ano, Longing for Triumph, Reeking of Tragedy je na jednu stranu poměrně vábivé dílo, ale svým naturelem taky odcizené a až klinicky znějící album. Ona vřelost Veilburner je tedy mámivá, album vás vedle svých svodů dostane také do dosti uzavřených, klaustrofobických prostor. Hned první skladba Longing for Triumph... k tomu dává jasný povel. Veilburner touží po triumfu a svým zvukem a nastavením se rozhodli pro další krok k jeho atakování. V náročnějších a chladnějších pasážích mi občas zní podobně jako Abigor. Což je srovnání, které bych dříve tolik nečekal, i když proč si stěžovat. Je to zajímavé a u minulého opusu jsem zase zmiňoval spojitost s Akercocke a Oranssi Pazuzu, což byla podobně nečekaná analogie.


K Veilburner patří taky disonance. Bez ní nemá sound kapely smysl a je samozřejmě dostatečně zastoupena i na Longing for Triumph, Reeking of Tragedy. Společně se zmíněnou odcizeností zaujímá vzhledem k melodiím a přímější cestě mezi spletitostí tvorby zajímavý protiklad. Zvuk alba klíčí postavený na těchto zásadách. To obskurní a hnusně deformované je vystaveno přijatelné a vyzívavé smyslnosti. Jedno oko pod škraboškou jako by chtělo vyhlédnout ven a vidět reálný obraz možná ve skutečnosti ne tolik nekomfortních slují. Veilburner v sobě nesou více civilního já, ale to je pořád těžce zkoušené a vystavené důsledné avantgardní pomíjivosti. Pohled do zrcadla se pořád rovná psychické tortuře, která přejde buď do šíleného smíchu nebo pocitu zmaru a ještě větší chuti se zavrtat co nejhlouběji do systémů katakomb.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/veilburner%2025.jpg


Veilburner nadále budují svůj umělecký rozsah. Víří těžké poryvy pochybností a teatrální mystiky. Kroutí black metal skrze smrtící údery death metalu a tentokrát je více máčí v příznivějších odstínech harmonií. Tedy termínu, který umí tahle dvojka drze provokovat, palčivě ničit a podrobně pitvat. Na novince jsou vytaženější, ale pořád podrobené podivnostem a vyšinutých snům. Umění Veilburner spočívá v prolnutí jejich zkaženosti a vábení. A taky jak udržet na vodítku všechny efekty, aby se nestalo, že se přehrává. A to si tohle představení pečlivě střeží. Po této stránce se Veilburner za poslední léta a alba velmi posunuli.


Longing for Triumph, Reeking of Tragedy je dalším výborným albem jejich diskografie. Ano, možná jsou mé pocity z něj o něco méně výrazné, jako v případě předchozí nahrávky, ale pořád je to úroveň, která mi zaručeně dělá radost. Znovu jsem pohlcen a propadám se labyrintem kreativní mutace black-death metalu, jehož úděl je být experimentální, narušený a teatrální. Novinka drží pohromadě, nasbírala velmi přesvědčivý a silný materiál, který posílá ven přímější a možná i snadnější cestou. Ale znáte to... nic pro nazdárky. Psychika dostane zabrat a plná lékarnička medikamentů se bude hodit.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Monachos / 2.12.25 8:42odpovědět

...to je žrádlo, žrádlo :)...v tej ukážke akoby súložil Mayhem s Morbid Angel snažiac sa splodiť Antikrista.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky