Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vígljós - Tome II: Ignis Sacer

VígljósTome II: Ignis Sacer

Bhut10.11.2025
Zdroj: CD //promo od vydavatele
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Včelařský black metal v čele s netradičním mellotronem. Docela působivá nahrávka, na kterou jsem zíral, jako by mi uletěly včely.

Docela mě překvapilo zjištění, že kapela Vígljós jako své nosné téma zvolila včelařství – a že v tomto směru vlastně nikoho jiného neznám. Krom letitého fláku božského Karla o pilné dělnici Máje. Když si toto ještě spojíme s žánrem, kterým je black metal, tak se to vlastně nabízí přímo samo. Kolikrát jste použili v souvislosti s black metalem termín „včelíny“? No a teď to máme propojené i v textové stránce a vlastně celkové stylizaci – obaly, promo fotky a další grafiky. Ještě se sluší doplnit, že dalším okruhem textů je téma námelu, o jehož všelijakých podobách před časem hovořil kolega Lomikar zde

 

Tím však výčet odlišností nekončí. Asi největším hudebním zpestřením je hojné užívání nástroje, který se jmenuje mellotron. Jak zní? Asi nejznámější skladbou, kde je užitý, je hit Strawberry Fields Forever od The Beatles. V případě Vígljós zastává zajímavou roli – není příliš dominantní, přesto se občas záměrně vystrčí do popředí a v podstatě okamžitě si získá svou pozornost a uzme prostor pro sebe.

 

 

Podmanivě zapůsobí už v samotné úvodní skladbě, která zastává funkci jakéhosi intra. Troufám si tvrdit, že si vás to získá okamžitě, od prvních vteřin. V dalším sledu kapela nasadí svérázný black metal, odkazující do roztodivných končin a rovin tohoto bohatě rozličného žánru. Okamžitě si lze totiž vybavit první velké desky Peste Noire, kde vidím největší paralelu v rozverně skočném, a přitom deprimujícím způsobu syrového blackmetalového běsnění.

 

Agrese vokálu vás zase spíš zanese do podivností typu Skitliv nebo klidně až k Silencer. Hudebně však stojíme paradoxně na jiném než typicky blackmetalovém podkladu. Jde mi hlavně o ty klasické „včelíny“, které tu tak přímo nevyčnívají; spíše jde o takové lehčí kytarové drhnutí. Ne že by strunná sekce neměla drive a chyběla jí částice neklidu, ale není to ta typická hradba monumentálních, klidně i repetitivních riffů, které se při slovním spojení „kytarový včelín“ přímo vybaví. Přesto si tu tento element stojí velmi pevně a podmanivě. Tedy do té doby, než se zjeví mellotron a celou pozornost si aristokratickým gestem hodným respektu zcela samovolně a bez násilí suverénně převezme pro sebe. Jsou to takové téměř nečekané momenty, ale vždycky mají zajímavý náboj a šmrnc. Je to chytrý kalkul, který je šikovně využit, a přitom se dotěrně nevtírá pocit nějaké uměle šroubované anomálnosti a chtěného výstřednictví. Teda ne že by to celé svým způsobem výstřední – a dobře míněno vyšinuté – nebylo; naopak, přijde mi to pošahané celkem sympaticky a akorátně. Přesně tak, aby tato hudba dokázala potěšit i ty, kteří přímo avantgardní kejklířství a netradiční kotrmelce v uchopení hudby nesledují, ba něčemu takovému přímo ani neholdují.

 

 

Vlastně je to docela chytlavá a okouzlující nahrávka. Může za to zajímavá melodika, dobře střídané tempo a i ten zpěv se podaří tu a tam zkrotit či jeho barvu drobátko obměnit. A tím zpestřit. Líbí se mi občasné lehoučké vsunutí heavy pasáží, které dodají v konkrétních chvílích osvěžující puls a jsou najednou velmi intenzivním hybatelem. Jejich rozvrstvení je dobře rozloženo tak, aby se poslech neutopil v jednolitosti. Zkrátka přichází v momentě, kdy už si říkáte, že vás patrně nic nepřekvapí. A ono ejhle. A přitom to všechno spolu dokáže smyslně kooperovat a fungovat.

 

Ptáte se jistě i na nějaká ta negativa, neboť bychom před sebou jinak měli poměrně masivního adepta na album roku. A ptáte se pochopitelně správně. Já to vidím třeba v tom, že mi trochu vadí hlasitost, která nedopřává většímu rozletu nástrojů v prostoru, čímž by se dynamika nahrávky nádherně rozvířila.

 

Taky toho štěkavého a nervy drásajícího vokálu je tu občas až příliš mnoho. Ale na druhou stranu je to prvek, který lze celkem solidně přijmout za svůj a uvyknutí na takový projev mi vlastně nedělalo větší problém, než jsem si v prvním okamžiku ostrého konfliktního kontaktu myslel. Zvláštní jev.

 

 

Za další – trochu tu bojuji s určitým punk elementem, který tu a tam převezme hlavní otěže rytmu a celkové stylizace. Ne že bych s tím žánrem měl problém, jen mi to nesedí do konceptu kapely a její filozofie. Ale třeba jsem to jen chytil za opačný konec, nevím. Méně punku a více esoterní nálady bych určitě snesl a přímo uvítal.

 

Mně totiž přijde, že takový druh hudby má fungovat zejména v přírodě – myslím tím samozřejmě při poslechu. Prostě si to chcete zasazovat do panoramat a scenérií rustikálního rázu, než je urbanisticky čpějící punk s problémy moderního člověka. Já tam chci dýchat v lesích a i proto jsem s sebou vzal CD na procházku s dětmi, kdy jsme šli hledat pravdu k moudré sově sídlící v našem nedalekém lese. Trochu jsem spíš doufal, že cestou potkám úl, abych průvodní fotky pořídil u něj, ale lesní hájemství mi vycházelo v rovnici rovněž.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky