Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vltava - Spass muss immer sein

VltavaSpass muss immer sein

Ruadek10.10.2022
Zdroj: CD - promo od AMPromotions
Posloucháno na: discman OneConcept CDC 100 BT + sluchladla Audio-Technica ATH M40X
VERDIKT: Prostě další výborná deska od Vltavy. Nic víc, ale hlavně - ani nic méně!

Návrat bezmála kultovní kapely okolo Roberta Nebřenského mi byl potěšujícím prvkem při začátku podzimu, do kterého se vlastně takhle deska výborně hodí. Nejen obalem, ale i obsahem, který svou hravostí zažene chmury z kratšího dne.

 

Kdo by neznal Vltavu, která je naprosto osobitou partou, kterou jedni mohou a jiní nemusí. Vltava se nemění, je svérázná a má osobitý přístup. Nahrála kultovní hity "Marx, Engels, Beatles" nebo "Šťastnej jako trám" u kterých musíte uznat, že prostě nezapadnou.

 

Na Spass muss immer sein jde Vltava stále svou cestou, co skladba, to jiný styl a přesto to celé vlastně perfektně pasuje. Četl jsem na jejich produkci spoustu názorů, všichni se ale shodují, že tohle je hudebně hodně v pohodě – Vltava umí výborně hrát, ať už vám sedne nebo ne. I proto pro ně není problém styly měnit a ohnout si je podle svého. Chápu výhrady, kvůli kterým ji ale naopak jiní vyzdvihují.

 

 

Rád poslouchám ty krásně bezstarostné texty, hravý pohled na svět kolem sebe a někdy až nebývale osobní sondy, co nečekáte. I to je Vltava, kterou mám já osobně velmi rád právě za to, že hrají prostě úplně jinak – napadá mě přirovnání k Buty, kteří jdou možná ne až tak vzdálenou cestou (ale už deset let mlčí). Osobitost, které si cením – i když je třeba si zvykat.

 

Na nové desce si s nimi zkusíme klezmer (Do vody dál!), sambu (Goodbye smutku) nebo klasičtější prog či folk rockové postupy. A půjdeme i do reggae, proč vlastně ne! Zmiňoval jsem opět výborné texty (dobrých textařů máme v této zemi opravdu hodně, ne každý je ale podpořen dobrou muzikou, Vltava budiž výjimkou, za což jsem moc rád…), krásné hrátky se slovíčky (nejvíce asi zaujme osmá „Veršuje ležel, veršuje želel“). Na Vltavu jsou místy o něco smutnější a melancholické, nemluvil bych ale o temných podtónech (i když tu budeme mluvit i o smrti).

 

Plejáda hudebních motivů a vlivů je, zdá se, téměř nekonečná. Však posloucháme Vltavu, která svůj nadstandard stále drží velmi vysoko. Je třeba se soustředit: platí tady, že v jejich revíru je nutné být bystrý, pokud chcete zaslechnout všechny, co tu bydlí. Řeč je jak o dechových nástrojích (co k Vltavě patří), tak i o všudypřítomných klávesových partech Františka Svačiny, který je přítomen téměř všude a dotváří celistvý sound Vltavy.

 

Tohle je deska o objevování, ze kterého budete mít radost, podobně jako kapela. Touhle deskou si Vltava nenakloní fans, kteří ji dosud odmítali, o to tu ale nešlo. Není totiž třeba cokoli měnit, tenhle hudební svéráz je jedinečný právě takový, jaký je. I v tomto roce totiž vydali další silný materiál, který hrají s lehkostí, jakou jim lze závidět.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky