Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vörnir - Av hädanfärd krönt

VörnirAv hädanfärd krönt

Garmfrost25.11.2025
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Bestiální hledání neznámého prostoru lidské psychiky.

Vörnir je další z ohromné řady projektů dobře sehrané party švédského, islandského či amerického podzemí. Pánové Swartadauþuz, Alex Pool (zde účinkující pod jménem A. Woldaeg), Rory Flay (zde War, jinak zejména Collier d'ombre) a H.V. Lyngdal spolu vyprodukovali nejeden zajímavý počin. Naposled např. pod hlavičkou Osgraef nahráli vynikající album Reveries of the Arcane Eye. Kdo by čekal, že se budou opakovat či se dokonce vyčerpají, plete se. Zatím. S ohledem na množství projektů a nahrávek všech jmenovaných to nevypadá, že by se studnice nápadů chystala vyčerpat.

 

Av hädanfärd krönt není ničím výjimečným a lepším než ty ostatní, nicméně je dalším prvotřídním dílem, které stojí minimálně za pozornost příznivců projektů těchto multitalentovaných muzikantů. Jak je zvykem zmíněných pánů, trochu si promíchali nástroje, zpěvy a ambience, tedy hlasovou atmosféru nabídl Swartadauþuz za podpory H.V. Lyngdala. Alex hraje na baskytaru s kytarami, War na sólovou kytaru, Swartadauþuz nahrál také nějaké kytary, a za bicí sedl hostující borec, ukrývající se pod iniciály K.P.

 

Na Vörnir jsou mnohaleté zkušenosti vskutku znát. V pateru skladeb popustili uzdu svým démonům. Blackovou avantgardu promísili ambientními složkami, disonantní vazby nechali protknout atmosférickými vrstvami. Ačkoliv se Av hädanfärd krönt zdá natolik nelidským dílem, nápady i způsob provedení je natolik atraktivní, že je radostí takovou nahrávku poslouchat. Rád zapomínám, že se jedná o dílo hudební, kdy mě dostává do jiných dimenzí a vesmírů.

 

Av hädanfärd krönt je zvláštním mixem brutality, která se neštítí deathové robustnosti, blackové bestiality nebo dark ambientu. Tento koktejl není proveden běžnou formou, pánové si hrají a posunují běžné. V případě Vörnir jdou přes hranu i svých dosavadních možností a schopností a kupodivu jim to jde nebývale lehce. Vokály rovněž nejsou běžně pojaté. Oba pěvci se doplňují v nelidských skřecích, Swartadauþuz se drží v hlubších a ponuřejších polohách. Stíny proplétající se hudebními i pěveckými liniemi vyvolávají zvláštní energii, s níž se bez problémů můžete nechat unést pryč z naší dimenze. Závratě vyvolávají pády hluku do tichého prostranství, kdy s úděsem hledíte, kam až můžete padnout.

 

Rád bych hledal smítko na pozlátku, leč nenacházím smítko ani pozlátko. Album je upřímným výtvorem momentální halucinace. Není pouze dotaženým prostředkem zkušených matadorů. Tyto borce hudební šílenství bez debat fest baví. Naprosto přesně ví, jak docílit svých představ, ale to, že to ví, je nesvazuje profesionální slepotou. Stále je cítit nadšené tápání, hledání a radost z naleznutí. Bestiální hledání neznámého prostoru lidské psychiky v Av hädanfärd krönt je prvotřídním zážitkem s dlouhodobým dopadem.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky