Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vukari - Matriarch

VukariMatriarch

Bhut16.8.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Vukari jsou nováčky, kteří svůj vzlet vzali dost z ostra. Debutová práce a hned taková lahůdka. Snad jim ta invence vydrží, tohle je totiž prožitek.

Objevovat, objevovat, objevovat. To se mi daří zatím docela úspěšně. Jsou sice drobné přešlapy, ale o těch zde raději nemluvím. Ale zmínit mohu letošní počin Agathodaimon, který je ehm… no ne zrovna vábný. Oproti tomu jsem rozdmýchal prach nad krajinou Spojených států, kde se ve dobře známém Chicagu mihla kapela Vukari. Tato dvoučlenná kapela ještě letos stihla vydat svůj debutový počin nazvaný svědomitě Matriarch.

 

O tom, že Amíci umí do hudby vložit patřičnou atmosféru, už snad nikdo nepochybuje. Pokud jste stále na trní, že to tak není, tak schválně zkuste tuhle partičku a jejich půlhodinovou desku. Stačí mi prvních dvacet vteřin a už nejsem mezi vámi. Míněno myšlenkami pochopitelně. Na rozmanitosti nálad si dají Vukari patřičně záležet. Nejen, že to cítíte z tempa, melodií, ale jednoduše to na vás dýchá celou svojí vahou. Tahle verze black metalu není obyčejná, zavání sludgem, což samo o sobě zanechává už jen při vyslovení jména žánru dostatečné pocity. Že to dneska hraje skoro každý? Možná, ale jak to kdo hraje? Na druhou stranu - existuje žánr, který nehraje skoro každý? Hledejme tedy kvalitně odvedenou práci místo hnidopišství a předčasném odsuzování neslyšeného. Vukari mají cíl jasný a jejich prvotní styk s veřejností se povedl myslím báječně.

 

V daném stylu zůstávají hlavní úkoly na kytarách a jinak tomu není ani zde. Jejich řemeslné kudrliny a kejkle jsou adekvátně uzpůsobené rychlosti pasáží a jejich množství je natolik střídmé, že i přes vysoký počet výskytu se rozhodně nepřejí a břich se nenafoukne. Šestice skladeb má těžko předvídatelný průběh. Je to jak na horské dráze s tím rozdílem, že tady dopředu nevidíte, kterým směrem a jakou asi tak rychlostí vozík pojede. Očekávat můžete, ale abyste se nepřepočítali. Nač také neustále něco předvídat, to vážně nestačí si jen sednout a užívat? Samozřejmě, že stačí, ale u téhle desky sedět zřejmě jen tak nezůstanete. Osobně bych si takovouhle muziku dal s chutí někde v klubu za ponurého osvětlení, v kruhu ryze ug zastupitelů a lidí, kteří vědí, na co jdou. Vukari totiž disponují neuvěřitelným fluidem uhrančivosti. Omotají si vás kolem pazoury než by řekl Matriarch. Přesně takhle si představuji sebevědomé a upřímné album se zdravou dávkou experimentálnosti a chuti vše zahalit vlastní atmosférou. Šlápot mimo zde příliš není a pokud už se nějaká taková šmouha objeví, muzikanti jsou schopni jí zamést tak rychle, že mnohé ucho ani nepostřehne její odklon.

 

Na tomhle albu mne vyloženě baví ten kontrast rozvláčné pomalé šlapavosti se zběsilou vichřicí black metalové legie. Vyloženě si užívám ty momenty oněch zvratů, ať už do pomalejšího, nebo rychlejšího tempa. Za další ty kytarové vyhrávky, které jakoby na sebe braly podobu sličné dívky a zvaly k sobě do peřin. Tady se duet mazlil s každičkou minutou a hledal patřičný okamžik zlomu. Vychytat se jim to podařilo náramně a mne nezbývá než sedět a se sveřepým obličejem užaslého tleskat a pokyvovat hlavou. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky