Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Připadám si jako chirurg se šílenými sklony a nepřestávajícími tiky. Jsem lékař samouk a sám vynalézám absurdní záležitosti. Mám rozcuchané vlasy, bílý děravý plášť, roztřesené ruce a působím dojmem utečence z psychiatrické léčebny. Sousedy nemám, jelikož se dobrovolně rozhodli odstěhovat. Jsem sám a nadějně to nevypadá ani v budoucnu. Momentálně zkoumám útroby věže, kterou mi postavila parta průmyslových nadšenců, jimž vévodí sup. Věřte, že pochopit smysl a napsat zprávu o tom, jak funguje The Tower, je nelehká záležitost. Ale mne toto zkoumání baví. Cítím v jejích zákoutích kus sebe samotného. Něco ze svého šílenství, z domnělé geniality a živočišné teatrálnosti. Hodlám se klanět supu.

Otevírám dveře a vcházím do abstraktně avantgardního expresionistického komplexu. Šapitó? Asi ne. Galerie umění? Možná trochu. Průmyslová zóna země Metropolis? Ano, už vidím Fredersena… ale co to dělá? Ach ano, taktéž se klaní supu. Pokračuji spletitými chodbami a žasnu s každým dalším krokem. Prostředí se mění. Neobyčejné kontrasty, uhrančivé pohledy kolemjdoucích, poutavá vůně, ničivá energie a skličující dojmy. Tady se směji, tuhle zas hořím pýchou a jindy pláču jak děcko. Klokotají mnou rozporuplné pocity. Mám strach z toho, co přijde dál, ale nedokážu se odpoutat. Chci víc, daleko víc. Chci toho být součástí. Průmyslové vybavení snad žije samo o sobě a spíše dodává životodárný extrakt do němých těl místních. Vše je tu jiné, opačné, ale děsivě uhrančivé. Probíhá mnou mráz, daleko větší a uvěřitelnější, než který dokáží vyvolat mé zvrácené výtvory z chemicko-industriální dílny. Lze snad v těchto místech dosáhnout geniality? Lze tady hledat nový život a bude se mi líbit? Sup s cylindrem na mne hledí zcela nezúčastněným pohledem. Jeho výraz neříká nic, jen mi dává prostor k rozhodnutí. Musím studovat dál, pak se uvidí.

Jestliže existuje místo, kde se setkává vědecká genialita s chladným strojním inženýrstvím, tak je to právě v The Tower. Bílé pláště zde zastupuje hřmotný hlas mající vskutku silnou moc omotat svého posluchače. Drobně obměňuje své polohy, aby dokázal více upoutat pozornost. Vzniklá melodie je natolik chytlavá, že ucho neopustí za celý den. Přistihl jsem se ve spánku, jak si broukám melodii oblíbených pasáží. Viděl jsem své tělo zevnitř. Naopak strojní kapalinou nasáklé montérky se odrážejí v kytarové práci, které jsou dílem hodináře. Bicí obsluhuje pracovník s bucharem. Umí se svým nástrojem nadělat obrovskou paseku a zároveň jemně sladit krajinu. Spojte si ctnosti všech fachmanů svého řemesla, ať už od černého, či s běloskvoucími rukavicemi. Upadám do transu. Mozek se transformuje na jinou frekvenci, zde je mi dobře. Pojídám zlámané nýty a šrouby se strhanými závity, zapíjím vyjetým olejem a třu se těkavou látkou. Propadám do deprese. Hroužím se do nerovného zrcadla a nepoznávám se. Už dávno jsem někdo jiný. Už dávno jsem součástí průmyslového labyrintu supí věže. Podlehl jsem.

Máte dojem, že stále nechápete, kam tím vším směřuji? Po poslechu desky snad pochopíte. Album je silně emotivní, je plné rozverných nálad a proměn. Má neuvěřitelně podmanivý charakter. Doprovází vás po celý den, aniž byste to tušili, ba dokonce vyžadovali. Už po prvním poslechu v hlavě zůstávají vyryté drážky melodií, které prostě musí být slyšeny znovu. A znovu a znovu a znovu. A právě v ten moment je zjištěno, že vás Vulture Industries dostali. Vydali opět album, které je nabité až po okraj prvotřídními nápady a rozhodně nezůstává v pozadí současných dní. The Tower se šplhá do výšin a v sumáři na konci roku musí být zákonitě vzpomenuto.