Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vulture Industries - The Tower

Vulture IndustriesThe Tower

Bhut28.10.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Nervy drásající, chytlavé, mrazivé, povzbudivé, podmanivé, okouzlující. The Tower působí dojmem výrobku nejzkušenějšího hodináře. Šperk.

Připadám si jako chirurg se šílenými sklony a nepřestávajícími tiky. Jsem lékař samouk a sám vynalézám absurdní záležitosti. Mám rozcuchané vlasy, bílý děravý plášť, roztřesené ruce a působím dojmem utečence z psychiatrické léčebny. Sousedy nemám, jelikož se dobrovolně rozhodli odstěhovat. Jsem sám a nadějně to nevypadá ani v budoucnu. Momentálně zkoumám útroby věže, kterou mi postavila parta průmyslových nadšenců, jimž vévodí sup. Věřte, že pochopit smysl a napsat zprávu o tom, jak funguje The Tower, je nelehká záležitost. Ale mne toto zkoumání baví. Cítím v jejích zákoutích kus sebe samotného. Něco ze svého šílenství, z domnělé geniality a živočišné teatrálnosti. Hodlám se klanět supu.

 

Otevírám dveře a vcházím do abstraktně avantgardního expresionistického komplexu. Šapitó? Asi ne. Galerie umění? Možná trochu. Průmyslová zóna země Metropolis? Ano, už vidím Fredersena… ale co to dělá? Ach ano, taktéž se klaní supu. Pokračuji spletitými chodbami a žasnu s každým dalším krokem. Prostředí se mění. Neobyčejné kontrasty, uhrančivé pohledy kolemjdoucích, poutavá vůně, ničivá energie a skličující dojmy. Tady se směji, tuhle zas hořím pýchou a jindy pláču jak děcko. Klokotají mnou rozporuplné pocity. Mám strach z toho, co přijde dál, ale nedokážu se odpoutat. Chci víc, daleko víc. Chci toho být součástí. Průmyslové vybavení snad žije samo o sobě a spíše dodává životodárný extrakt do němých těl místních. Vše je tu jiné, opačné, ale děsivě uhrančivé. Probíhá mnou mráz, daleko větší a uvěřitelnější, než který dokáží vyvolat mé zvrácené výtvory z chemicko-industriální dílny. Lze snad v těchto místech dosáhnout geniality? Lze tady hledat nový život a bude se mi líbit? Sup s cylindrem na mne hledí zcela nezúčastněným pohledem. Jeho výraz neříká nic, jen mi dává prostor k rozhodnutí. Musím studovat dál, pak se uvidí.

 

Jestliže existuje místo, kde se setkává vědecká genialita s chladným strojním inženýrstvím, tak je to právě v The Tower. Bílé pláště zde zastupuje hřmotný hlas mající vskutku silnou moc omotat svého posluchače. Drobně obměňuje své polohy, aby dokázal více upoutat pozornost. Vzniklá melodie je natolik chytlavá, že ucho neopustí za celý den. Přistihl jsem se ve spánku, jak si broukám melodii oblíbených pasáží. Viděl jsem své tělo zevnitř. Naopak strojní kapalinou nasáklé montérky se odrážejí v kytarové práci, které jsou dílem hodináře. Bicí obsluhuje pracovník s bucharem. Umí se svým nástrojem nadělat obrovskou paseku a zároveň jemně sladit krajinu. Spojte si ctnosti všech fachmanů svého řemesla, ať už od černého, či s běloskvoucími rukavicemi. Upadám do transu. Mozek se transformuje na jinou frekvenci, zde je mi dobře. Pojídám zlámané nýty a šrouby se strhanými závity, zapíjím vyjetým olejem a třu se těkavou látkou. Propadám do deprese. Hroužím se do nerovného zrcadla a nepoznávám se. Už dávno jsem někdo jiný. Už dávno jsem součástí průmyslového labyrintu supí věže. Podlehl jsem.

 

Máte dojem, že stále nechápete, kam tím vším směřuji? Po poslechu desky snad pochopíte. Album je silně emotivní, je plné rozverných nálad a proměn. Má neuvěřitelně podmanivý charakter. Doprovází vás po celý den, aniž byste to tušili, ba dokonce vyžadovali. Už po prvním poslechu v hlavě zůstávají vyryté drážky melodií, které prostě musí být slyšeny znovu. A znovu a znovu a znovu. A právě v ten moment je zjištěno, že vás Vulture Industries dostali. Vydali opět album, které je nabité až po okraj prvotřídními nápady a rozhodně nezůstává v pozadí současných dní. The Tower se šplhá do výšin a v sumáři na konci roku musí být zákonitě vzpomenuto.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Johan / 29.10.13 14:02odpovědět

Skvělá kapela. V Plzni v sobotu neskutečné vystoupení, dech beroucí...

-krusty- / 28.10.13 20:22odpovědět

Těžké album.....opravdu těžké. Ale po třech posleších bude posluchač bohatě odměněn :-) PECKA. Tohle je opravdu avantgarda v pravém slova smyslu. BRAVO!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky