Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Watain - The Agony & Ecstasy of Watain

WatainThe Agony & Ecstasy of Watain

Sorgh10.5.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Jistými kroky a s náručí toho nejupřímnějšího black metalu jsou zde Watain.

Nikdo by o nich neměl pochybovat. Patří k zástupcům přímočarého vyjadřování a v jejich slovech není místo pro nějaké náznaky nebo polemiky. Watain stahují kůži z křesťanských bloudů s vervou a zdá se, že je to pořád baví.


Jejich nové album The Agony & Ecstasy Of Watain se s tím opravdu nemaže a jde rovnou na věc.  Pyšní se nekompromisní pózou čerpající z bohaté historie této švédské legendy. Už jen to, že album zůstává věrné černo/bílo/rudým barvám, napovídá hodně o neměnných názorech kapely. Strohost, střídmost a žádné zbytečnosti jsou fakta, ve kterých se koupe jak vizuál, tak i zvuk. Říct, že Watain opět nahráli dobré blackmetalové album, by splnilo jistá očekávání, ale není důvod to takhle odfáknout.


Ani po více než dvě desetiletí trvající křížové výpravě Watain nemají potřebu nějak zjemňovat svůj projev nebo nabízet soupeři ruku k usmíření. Stojí si tvrdohlavě na své barikádě a hrdě ukazují šrámy své neústupnosti. Ta však není znakem zaostalosti nebo strachu z neznámého. I přesto, že je album ostré a nekompromisní, nabídne melodické lahůdky a chytlavé rytmické sekvence. Každá vichřice jednou ztratí na síle a pak se dostávají ke slovu slabší poryvy s momenty klidu a času pro nádech. Tím, jak kapela odmítá jakýkoliv posun nebo vývoj, je potřeba se smířit s tím, že slyšíme hodně slyšeného a málo zajímavého. Hlavně tam, kde Watain sklouznou do rock´n´rollového rytmu a hojdají se na líbivých, jednoduchých rytmických vlnkách. Pomyslné vaty se napapáme do syta. Avšak čas od času zasáhne prozřetelnost a omšelý standard je rozbit něčím zajímavým. V Black Cunt se o to postará pěkný kytarový motiv, který tklivým způsobem nakopne nudícího se posluchače. Jinde se v blackové kalamitě prosadí doslova ničemné heavymetalové sólo jako vystřižené z glamrockového apartmá. Neztratí se ani zepár industriálních zvuků, které album jaksepatří galvanizují. Asi nejzajímavějším úkrokem z linie alba je kolaborace s hostující zpěvačkou Faridou Lemouchi. Ta vzala za svou kompozici We Remain, která je pomalou a smutnou baladou, samozřejmě stále v rámci žánru.

 

No jo, ale hlavně je to o tom, že to chlapi pořád baví a jsou jakousi špinavou trvalkou v záhonu leckdy nafrněných stars. Stačí jim hudlat pořád to samé, na pokrok serou a jen ve výjimečných případech si dovolí uhnout ze svého směru. A jako na každém albu (čest výjimkám) se najdou perly i falešná bižuterie. V tomhle případě bych do pomyslného náhrdelníku vložil skladby jako The Howling, Funeral Winter a možná i otvírací kousek, ze kterého se i přes úvodní zvukovou detonaci hluku stane dobrá řež. Zbytek je spíš ta bižu, kterou lze oslnit kolotočářovu dceru. Levnější surovina, ozkoušené zpracování dle vzoru. Ani mi to nevadí, občas je dobré slyšet tu pravověrnou a neumírající touhu hoblovat. Určitě není od věci projet si celou desku, protože skladby se často chovají jako znesvářené sousedky a stojí proti sobě v určitém kontrastu.

 

 



Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky