Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Waterscape - Waterscape (demo)

WaterscapeWaterscape (demo)

Jirka D.25.8.2013
Zdroj: CD-R v singl krabičce, promo
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Album důležité především pro kapelu, není třeba předstírat opak.

Chtěl jsem původně psát cosi o tom, že tahle nahrávka by byla stará už před deseti lety, ale nakonec si říkám, že stanovovat nějaké mantinely vymezující to, co už staré je a co je ještě dnešní, je celkem ošemetná záležitost. Jde spíš o takový pocit. Třeba jako s těmi klávesami - jejich rejstříky zní staroškolsky až dávnověce, přesto ale ne tak staře, aby mi naskočil sentimentální retro pocit, který by to omluvil. Racionalita? O tom právě píšu, není tam ani za mák.

Hrát gotický rock / metal v roce 2013, který se ve zpěvu drží ověřeného mužsko-ženského schématu, a myslet si, že si to nevykoleduje všechna ta srovnání, pochyby a kritiku? Dost možná, ale jednak s tímhle schématem nemám problém, je-li slušně vymyšleno (což je, nápaditost a množství vokálních poloh na albu lze jen chválit), a potom proč by zrovna na tomto pojetí mělo být něco špatně? Bohužel je tu věc druhá - samotné provedení, a to je bohužel dost slabé. Překonat Terčiny party je Sisyfovská práce - ve výrazu, ve výškách, v angličtině - tam všude to skřípe a zlepšit dojem se do značné míry nedaří ani vokálům mužským. Ty mnohdy zapadají do děje desky slušně, občas se nepotkávají s textem z bookletu, ale hlavně na mnoha místech přechází v nepříjemné chrčení, což může být dáno nešťastně zvolenou hlasovou polohou nebo špatným sejmutím při nahrávání; nejspíš ale kombinací obojího.

 

Waterscape


I přes šest let trvající nahrávací proces se albu celkem slušně daří držet jednotnost výrazu a pokud se mi na něm něco opravdu líbí, je to jeho melancholická atmosféra. Neřekl bych přímo, že melodie jsou skvělé (kytary jsou těžce neinvenční a o klávesách už zmínka padla), dokonce bych řekl, že stěží dosahují průměru, ale i přesto z desky vyzařuje cosi povedeného, pozitivního. Výraznější rozdíly mezi jednotlivými skladbami ale nevyhledávám - jednoduše z důvodu, že kromě power metalového výjezdu v první skladbě tam prostě nejsou - a raději nechávám nahrávku fungovat jako celek, což jí sluší nepoměrně víc.

Odpovídající je i zvuk, který nese stopy domácích podmínek, jakkoliv o vyložený průšvih nejde. Možná paradoxně v něm lze najít zalíbení (a to i přes podezřele znějící bicí, nepříjemnost sykavek a celkovou syrovost, neotesanost, která se k danému žánru příliš nehodí), on totiž nahraný záznam nebyl dynamicky upraven během masteringu a jednotlivé detaily jsou slušně slyšitelné.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky