Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Svým způsobem bychom mohli začít tím, že nám Dan Swanö nadělil další porci výživné chuti a tím i vlastně skončit. Jenže pak nastane celá řada otázek typu - kterou cestou se nyní Dan vydal? Kdo je Dan Swanö? :-) Je „The Inheritance“ z řádu Nightingale a Odyssey, či Star One?, nebo naopak je novinka sbírkou tvrdší, death metalovou jako např. Overflash, Unicorn, Demiurg, Bloodbath? Nebo se dočkáme dokonce i ozvěn Edge of Sanity nebo Moontower? Jak už v minulosti tento všeuměl mnohdy dokázal, klidně se může vydat i odlišnou cestou (Pan.Thy.Monium, Karaboudjan). S tímto dychtivým očekáváním jsem ochutnal nejprve interpretem předložený song „Astrid Falls“, který mě totálně nadchl a navnadil na desku celou.

Ještě napravím informace ohledně line-upu. WITHERSCAPE nenahrával pouze Dan Swanö, ale také jeho (mně neznámý) kamarád Ragnar Widerberg, který se zmocnil strunných nástrojů. Možná bych ještě mohl zmínit hosty, kteří si na „The Inheritance“ zapěli, či v osobě Joela Selsforse zahráli na moog synthesizer. Jsou jimi Morten Moller Jorgensen, Eddie Risdal a Paul Kuhr. Všichni společně zvěčnili svůj hlas v osmé „The Wedlock Observation“. Eddie pak navíc v „Astrid Falls“ a Paul v „Dying for the Sun“. Všechny ostatní zpěvy jsou (jak jinak) z hrdla Danova a ten se zde opravdu vyřádil. Takhle pestře zazpívané album ještě neměl. Postrádám sice jeho nádherný hluboký baryton, ale jeho absenci plně vynahrazuje parádním murmurem, ještě lepším hrdelním hlasem, se kterým si fakt vyhrál a dosáhl nevídaných melodických linek jako z hrdla nějakého hard rockového mohykána. O jeho čistém hlasu není třeba psát nijak blíže. Snad jen - je čím dál lepší. Krásně se doplňuje promyšlenými sbory, které dodávají písním další dimenzi. Desku si samozřejmě produkoval a zvučil sám, můžeme se tedy těšit z jeho prvotřídní, charakteristické práce. Přidejme si texty od Paula Kuhra a přečtěte si rozhovor, kde Dan nastiňuje dějovou zápletku.

Album vychází na v klasickém jewelcase CD, kde máte k dispozici dva alternativní mixy (full dynamics a MP3 mix), pak také v Mediabook CD se dvěma bonusovými předělávkami věhlasných Judas Priest („Last Rose of Summer“) a Gentle Giants („A Cry for Everyone“). Hlavně, jak nám Dan prozradil v rozhovoru, zmíněná limitovaná edice obsahuje také povídku, vycházející z textové stránky „The Inheritance“. Nesmím opomenout poslední dobou opět profláklý LP formát. Pěkný výběr, že?

No ale kudy se tedy ubírá „The Inheritance“? Myslím, že se mohou těšit zejména fanoušci Edge of Sanity z dob „Inferno“ a „Crimson“, také sólového „Moontower“. Písně jsou také hodně heavy metalové s hard rockovým dozvukem. Když k tomu přidáte art nebo (retro) prog, můžete si zhruba představit, v jakémže duchu se WITHERSCAPE odehrává. Líbí se mi, že kytarovou práci přenechal Dan Ragnarovi. Tudíž by jeden čekal odlišný rukopis a docela mě překvapilo, když jsem uslyšel v kytarách odkaz k Edge of Sanity. To jen tak na okraj. Jeho sóla jsou nejen vkusná, ale také plná skvělých a svěžích nápadů. Můžete se kochat i akustickou nádherou, která přes podivuhodnou melancholii a odkazy k Nightingale, umí posluchače usadit do křesla a donutit k soustředěnému poslechu. Doslova žeru Danovi bicí. Připadnu si, jako bych se ocitl v dobách, kdy svět ohromeně naslouchal mocným úderům Johna Bonhama. Tím nechci srážet legendu na roveň následovníků, ale Danova práce je excelentní. Přidejte čarovné klávesy, evokující (opět jak jinak) 70. léta a máte vymalováno. Skvělá je také délka, která bez bonusů nepřesahuje tři čtvrtě hodinky.

Co říct k samotným písním? Nečekal jsem, že se mi budou až takhle líbit. Už dávno jsem si zvykl, že Dan Swanö vytvořil to nejlepší v 90. letech a následující bylo už jen „vynikající“. Ale z „The Inheritance“ jsem doslova zjančený. Proto raději berte moji recenzi jako popisnou, nebo se nechte navnadit mým nadšením, jak chcete. Můj top song je pětka „To the Calling of Blood and Dreams“. Kytary zde řežou jak pásová pila a dusavý rytmus udává váš dech, který se umí zastavit a pobídnout vás do krajiny snů. „Astrid Falls“ zase evokuje dávný Opeth, jenž ostatně kdysi Dan produkoval a pomáhal tak kapele do veřejného světa. „The Math of the Myth“ se pohybuje ve svižném duchu a díky této písni si můžete zatleskat s interprety a zavzpomínat na starý „hejvík“, kdy ještě uměl strašit nepřipraveného posluchače z řad konvenčního středního proudu. Úchvatná je „Dying for the Sun“. Ze šedivého začátku se vyklubala hodně zajímavá pasáž, balancující na hraně nervozity. Samotná píseň pak burácí se střídavou kadencí, kdy opravdu jak na hrazdě jsme chvíli v řevu zboostrovaných kytar a Danovu hlasu a chvíli zase v rockovém hájenství, aniž by nám rytmus dovolil vydechnout a vypnout plnou pozornost. Asi nemá cenu rozepisovat píseň po písni. Co kus, to klenot. Možná ale najdu jednu výtku v mém nadšeném přehánění - nelíbí se mi závěrečná „The Inheritance“. Toto minutu a půl trvající klavírní outro nepřináší nic, proč bych ho neměl přeskakovat.

Co říct na závěr? Očekával jsem kvalitu a prvotřídní písně. Očekávání bylo stokrát překročeno. Jsem moc rád, že jsem se od Dana a jeho kolegy Ragnara dočkal zážitku, na který doufám v dnešní uspěchané a rychlé době nezapomenu. Stejně tak pevně doufám, že se nejedná o jednorázovou záležitost, ale o živoucí skupinu, kterou bych rád viděl i někde na koncertě. To ale - jak vidno z našeho rozhovoru - není vůbec vyloučené.