Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Woe Bather - Swallowed By The Chains Of Spirit Loss

Woe BatherSwallowed By The Chains Of Spirit Loss

Bhut4.8.2025
Zdroj: Mp3 (320kbps) / bandcamp
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Silná, třebaže vlastně obyčejná blackmetalová nahrávka. Má vše, co od ní žádám. Sílu, jiskru, bolest i decimující účinek.

One-man projekt, chcete-li kapela, Woe Bather už svou premiéru na Echoes měl – a to přímo v rámci seriálu Kaple. Konkrétně v díle číslo 18, kde jsme se rozplývali nad krásou alba Oh Achlys, Please Love Me Once More. Jsem rád, že The Hermit (to je onen „one-man“ člen) nezahálel a nachystal dílo, které je zas o kus dál. Novinka jménem Swallowed By The Chains Of Spirit Loss je totiž úchvatná. Kdybych nerazil pravidlo, že se kapely v Kapli neopakují, začlenil bych tohle povídání tam.

 

Masakrem je už samotná stopáž této nahrávky. Pět ze sedmi skladeb přesahuje hranici deseti minut, což samo o sobě naznačuje, že si máte vyčlenit dobrou hodinu na poslech. Ale odměna přijde vyloženě sama – tedy za předpokladu, že jste nakloněni syrovému black metalu, ostrému jako břitva, špinavému jako politické svědomí, a přitom podmanivému okázalou krásou a majestátní uhrančivostí.

 

Stačí první dvě minuty úvodní, zároveň titulní skladby – a jsem pryč. Pryč myšlenkami, pryč od všeho, co mi v onen okamžik zahlcuje mysl. Možná je to trapné popisování nějaké nálady, ale já to tak prostě mám. Je to totiž ten black metal, který mám rád. Svižný, řízný, chytlavý, zastřený, ničivý – a přesto hypnotický. Podobné dojmy jsem měl i z alba Stella Pandora od Arkona. Tady se sice hraje na podobnou náladu, ale jiným způsobem. Je mi úplně jedno, že vokálu není absolutně rozumět, že se tříští ve vlastním hluku a nemilosrdně nahalovaném efektu. Cítím v tom záměr, byť je to z hlediska řemesla a zvukového signálu zločin. Nějak mi to tady prostě sedí.

 

Jedna z pomocných berliček a tagů, které jsou k nahrávce lepeny, je „atmospheric black“ nebo „melancholic black“. A je to tak určitě v pořádku. Nehledejte v tom, prosím, nějakou nabubřelou pentli navázanou na snahu o vnímavě založený muzikantský směr. Tady ten element skutečně dýchá. Kytara tu opravdu kouzlí báječné harmonie a dokáže vedle snových nálad vystrčit i ostrý riff, který se zabodne jako nůž do ledviny. Líbí se mi fakt, že na jednom motivu nestojí celá skladba, ale střídá se tu hned několik úrovní a momentů. Jsem nadšený, jak lehce se zachází s tempem, které ostatně převládá ve středním pásmu, což umocňuje onen šlapavý dojem a onu zamyšlenou auru. Ale rozhodně v něm nesetrvává pořád.

 

 

Určitě se může dostavit pocit, že se to přejídá a přespříliš hrne přes sebe. Já ho sice ještě nedostal, ale dovedu si představit, že to na někoho může působit tímto dojmem. Přeci jen jde o náležitě masivní lomoz, který nějakou výraznější obměnu přináší teprve až s pátou skladbou. Do té doby jede hudba v příkladném ataku a udržuje tep ve svých pravidlech, neboť udává intenzitu a hloubku celkového dění. Chce to určitou dávku tolerance a bez pochyby silnou náklonnost k žánru. Tedy k jeho hrubé podobě, k jeho kořenům, k jeho podstatě. Nejde jen o hudební zaměření, ale i o určité impulsy, které taková hudba okolo sebe vysílá. Možná tu plácám nějaké bludy, ale já v takových nahrávkách prostě hledám zakódované harmonie nějaké nezemské podstaty. Nemohu si jinak vysvětlit tu žhavou euforii, kterou při poslechu prožívám. Je to pronikání nějakých neviditelných rovin, které lahodí mým vlnám a kmitočtům. Prostě mi to sedí.

 

Výše bylo zmíněno, že jistá, respektive výrazná obměna přichází až s pátou položkou. Tou je skladba As The Hermit Weeps Alongside The Resaca. Mně tahle skladba svým rozpoložením silně připomněla někdejší drnkačku My Name… od Root. Má totiž takovou zvláštně ponurou náladu, přesto je z ní cítit jakýsi agallochovský náboj. Možná spíše bathoryovský teda. Ale prostě je to něco, co vás najednou vytrhne z onoho snění a přenese… vlastně zase do jiného snění. Je to velice zajímavý, efektní prvek, který je tu tak zvláštně vklíněn mezi bzučící kytary, aby tělu i duchu dopřál drobného odpočinku. Následující skladba vše uvrhne zpátky do letícího projektilu – a koloběh masakru začíná nanovo. Perfektní.

 

Ne však na dlouho. Poslední závěrečný kousek jako by chtěl z desky vylétnout. Je to další odbočka, tentokrát k pomalejšímu vyznění, a téměř až do doom-metalové plochy. Vlastně jde o výborný závěr jinak solidně ždímající muziky. Má to spád, charakter, smysl. Má to všechno, co silná deska potřebuje. Tohle dílo (míněno album jako celek) se mi zarylo do hlavy opravdu silně.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 6.8.25 17:53odpovědět

Naprostá paráda. Pohrozil jsem vydatně. Díky Bhute za ty dary!

Jan Sludged / 5.8.25 9:45odpovědět

Skvělý výběr a cením.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky