Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wormfood - Posthume

WormfoodPosthume

Jirka D.1.9.2011
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Všeho všudy zajímavá deska plná nálad vyvěrajících z temných a odlehlých zákoutí lidské duše, zpracovaná s patřičným umem a lehkostí. Všechno se zdá být zpočátku jednoduché a jasné, ale tohle album je hluboké, tajemné a plné překvapujících zákoutí, které je potřeba hledat, být na ně připraven a zároveň být dostatečně odolný, protože břímě je to náročné a přelétnuté povrchním zrakem může budit dojem zátěže lehké a snadno zvládnutelné ... a ono může být všechno jinak. Hledači, pátrači, dekadenti, básníci i vy pouze zvědaví! Tohle je album pro vás!

I když jsem ve Francii nikdy nebyl, její kultura je mi blízká. Mám rád francouzskou literaturu druhé poloviny 19. století a počátku století následného, francouzské sýry (i ty by šli nazvat kulturou) a francouzskou kinematografii v míře omezené mým znalostem. Celkově mám dojem, že naturelem je náš národ tomu francouzskému poměrně blízko, možná i proto jsme upírali k Francii tolikero nadějí před Mnichovským diktátem. Podobný vztah a jistou podobu lidského nitra cítím i u národa ruského, především v oné literatuře je to hodně znát. Historie nás ovšem poučila, že to s tím souzněním nebude tak horké, i když mám stále dojem, že velký ranec špíny si na svých bedrech nese česká svině.

 

Poslední dobou se k těm mým oblíbeným francouzským atributům přidávají i metalové kapely a hudba obecně. Asi bych pochybovačně kroutil hlavou, kdyby mi někdo před několika málo lety tvrdil, kolik že kapel ze země galského kohouta budu poslouchat a jaká velká jména to v prostředí, ve kterém se pohybujeme, budou. Každému asi naskočí nějaká asociace ve spojitosti se jmény jako Gojira či Hacride, Neigeho projektem Alcest, vynikajícími Dirge či již nefungujícími blázny Carnival In Coal. Právě poslední zmíněná parta má k té dnešní, Wormfood, poměrně dost blízko, aspoň co se účastníků týká, s tou hudbou se budeme pohybovat přece jenom v jiných, ač stále poměrně avantgardních vodách.

 

Wormfood jsem zachytil teprve s touto deskou, Posthume jméno její, vydaná v prvních dnech tohoto roku. Za ten čas čítající ždibec přes půl sezóny jsme si mezi sebou vytvořili takový podivný vztah obezřetného obdivu a stále se vyvíjejícího pozorovatelského zájmu. Ono snad ani nešlo jinak, hudba rozhodně není jednoduchá a s časem a počtem poslechů se značně proměňuje. Především to ale chce udělat si skoro hodinku volněji, klid od ostatních činností a zaposlouchat se do zhudebněných pocitů, niterného smutku a výrazné melancholie, která je z alba cítit. V případě Wormfood nejde jen o hudbu samotnou, dochází zde k zajímavému prolínání nálad od bezvýchodného odevzdání se osudu po revoltující vzpouru, bezútěšnou rozervanost a následný zmar z neúspěchu. Posledním dílkem do celkové skládačky pocitů jsou jisto jistě texty, leč tady jsem mimo hru, protože francouzština (ač skvělá a bezvadně se hodící) není z jazyků, kterým bych se dorozuměl.

 

Album plyne převážně volněji, a i když kytary mnohdy vyřezávají ostřejší hrany, celkový dojem je spíše poklidný, navenek srovnaný. Emoce pulzují především pod povrchem, na první pohled skryté, odhalované jen podmanivou hlasovou deklamací El Worma (hlavně potom ve čtvrté Passage A Vide je přednes úžasný). Hudební zastřenost je dokreslována nejen klávesami / klavírem / varhanami (v hymnickém závěru EWB28IF), ale i netradičním sitarem a elektrickou tanpurou v podání Paula Benta (Carnivore), jehož zásluhou se hned v první skladbě Les Noces Sans Retour ocitáme v prostředí opiového doupěte, vše se zahaluje hustým, opojným dýmem, mysl se zatírá, je unavená, zklidněná a celé album je vlastně zase před námi. Návyková záležitost.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Wagi / 9.7.23 18:16

Nastal čas se posunout, vývoj....... to jsou takový fráze, že bych někoho nakopal do prdky :)) V podstatě tady máme novou kapelu od doby Withering Illusions and Desolation až po Only the Wind Remembers... Samotnej To Lay like Old Ashes byl už odklon :D každopádně mám rád jejich první alba, ten zbytek už neee at jsem se na comeback těšil, to album jsem slyšel párkrát a hotovo..... Poslouchám kapely protože se mi líbí - po 25 letech jsem došel k názoru že progres je leda k nasrání :D když to hrajou dobře at si to valej - pokud chcete progress a na každým albu poslouchat jinou skupinu najděte si víc různejch žánrů či skupin..... Tohle honění progresu je zhovadilost a důkazem je samotnej fakt, že většina skupin a kapel na scéně a TOPEk v rámci žánrů jsou držáci a jedou si to svoje oproti těmhle hipster recenzentům, kteří si pořád honěj ten svůj progress a vývoj.... To prostě není o tom udělat 20x různejch alb pod 1 skupinou na to jsou vedlejší projekty, jiné skupiny, solovka a většina rozumných umělců to naštěstí chápe.... Tenhle comaback nemá v rámci stylu ani jmnéna význam a to říkám jako člověk, co miloval a miluje Withering Illusions and Desolation a i když jsme zjistili, že původní CDR verze co se stahovala v ČR má takovej zahulenej feeling protože byla z kazety a originální cd je mnohem čistčí :D

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky