|
|
||||||||||
Protiklady se vzájemně přitahují a dá se na nich přímo stavět. Vycházet z nich, hrát si s nimi, převracet jejich význam a předávat díky nim svá poselství. A Wrekmeister Harmonies tak činí. A vůbec nejde o to, že duo tvoří muž a žena, on s hlubokým pohledem a démonickým hlasem a ona křehká jako pírko. A nejde dokonce ani o to, že tihle dva se také přitahují. Nechme ty protiklady klíčit přímo z hudby.
Wrekmeister Harmonies jsou zároveň tišší a hluční, smíření i roztěkaní, a jsou ve svém skromně minimalistickém výrazivu až výmluvně mnohoznační. Frackovitě uhlazení, hypnoticky vzdorovití... Tady je těch slovíček na bázi jin a jang ke spojení opravdu hodně. A když už mě to svádí k laciným přirovnáním, volil bych jedno hodně otřepané - ticho před bouří. Jenom bych to s tou bouří moc nepřeháněl. Ona se po chvíli vzedme, spadne i pár kapek, ale netrvá to dlouho a zase se vyjasní. Není to ta typická obloha plná blesků a apokalyptických výjevů, nač ji tedy mytizovat. Zaměřme se na ty kapky deště, protože jsou to ony, co nechá na kůži vážně nehezké jizvy.
Je to hledání harmonie v disharmonii. Míra tolerance k na obojku přivázané chuděrce, které má krásné nohy, ale svinskou povahu. A když ji pustíte, vyškrábe vám oči a jen tak mimochodem vykou... přivede do extáze. We Love to Look at the Carnage zní chvilku jako smyčci provázená samomluva o melancholii a úbytku srdečních témat, aby se za moment dostala pod tlak industriální schizofrenie, která dost nečekaně bere housle pod brusku a krásné podvečerní vyprávění mění ve zvukový paskvil. Pastoral doom je vykutálený termín, ale v podstatě je to jen zástěrka, jen o dost méně krkolomnější než všechny ty post-eventuality. Naproto mi vyhovuje. Wrekmeister Harmonies ale hrají doom asi tak moc, jako všechno ostatní. A když už jsou mu nablízku, je to doom bez tradic a probouzející představy smilstva všeho druhu.
Novinka se mi vryla pod kůži o hodně víc než minulá deska The Alone Rush. Ta byla dobrou průvodkyní po oregonských méně i více tajemných místech, ale to bylo tak všechno. Byla taková moc klidná a moc obyčejná, bez správného charisma, zkrátka si mě na svou stranu dostala jen ze zdvořilosti. Sedli jsme si asi jako kolegové, kteří mají po práci dost svých vlastních problémů. Bylo těžké se na ni soustředit. S We Love to Look at the Carnage je to úplně jinak, i když bych netvrdil, že se výrazově obě desky zásadně liší. Jen se toho víc děje, víc to žije a víc se mrší obecný vkus. Přesně jak mám rád. Tady mi ty jednotlivé dílky skutečně zapadají a evokují mrazení, které k podobné produkci musí patřit, jinak to není úplně v pořádku.
S We Love to Look at the Carnage je to na dlouhé večery o samotě, na ještě delší cesty vlakem do hor a když už mě nebaví poslouchat šum lesa a zpěv ptáků, tak i na pohyb po venku. Celé je to o hlubším souznění, naladění se na jednu ponurou vlnu, kdy ta komorně vydutá drone masáž polykající další vlivy vtahuje mou mysl do děje. Novinka je kouzelná prachobyčejnost, nultý ročník nekonečna a večerníček pro fetky pod mostem. Zlatá loď do záhuby, neb posádka má díky svým povadlým mravům mor a kurděje. A jsme zase u těch protikladů. Fungují, tak proč ne...
S kojoty v Central Parku a se vším co dovoluje být nad věcí, když se svět kolem vás nedělí na dobro a zlo, ale na zlo a dobro. Wrekmeister Harmonies názorně předvádí jak může vypadat experimentální bigbít toho temnějšího já v nás. Jakkoli je tahle deska a styl kapely vypravěčský, tak je to divoká a sprostá vášeň to vyprávění ponížit o úroveň výš, co z We Love to Look at the Carnage čiší. Ve vší fešné i falešné pokoře.
Autor hodnotí:
Čtenáři hodnotí:
Tvoje hodnocení:
Lomikar / 18.3.20 10:55odpovědět
Naštěstí jejich koncert nebyl narozdíl od Insekt Ark zrušen, ale jen přeložen, takže se jich tento rok určitě dočkáme i tady. Navíc naživo je to hrozně příjemná dvojka, se kterou se dá obvykle po koncertě mile pokecat.
Jirka D. / 18.3.20 14:49odpovědět
Snad to bude pravda, v této době si říkám, že nic není jisté :/ Insect Ark je škoda, brousil jsem si zuby na vinyl a takhle nic...
Jirka D. / 17.3.20 8:00odpovědět
Je to fajn muzika, pro tyhle dny celkem ideální společník.
Label:Thrill Jockey Records
Vydáno:Únor 2020
Žánr:pastoral doom
J.R. Robinson - kytara, elektronika, zpěv
Esther Shaw - housle, zpěv
Thor Harris - perkuse
Jamie Stewart - elektronika
1. Midnight to Six
2. Still Life with Prick Cancer
3. Coyotes of Central Park
4. The Rat Catcher
5. Immolation
Wrekmeister Harmonies
The Alone Rush
Monolithe
Zeta Reticuli
Red Apollo
The Laurels Of Serenity
In The Woods...
Cease The Day
Monstrosity
The Passage Of Existence
Bunker 66
Screaming Rock Believers
Voluptas
Towards The Great White Nothing
Sons of Apollo
Psychotic Symphony
Ordo Rosarius Equilibrio
Let's Play (two girls and a goat)
Orbs
Past Life Regression
Vltava
Spass muss immer sein
17. května vyjde páté řadové album pražských retropsychedeliků pojmenované Weird In A Weird Way. Křest proběhne 24.5. v Praze (Kasárna Karlín) a den n...
24.4.2024Psychedeličtí prog/blackers Hail Spirit Noir vydají 28. června u Agonia Records své páté dlouhohrající album, pojmenované Fossil Gardens. V současné c...
21.4.2024Pražské metalové vydavatelství a čím dál aktivnější nakladatelství MetalGate ohlašuje další knižní titul, kterým se na konci dubna stane kniha americk...
18.4.2024Hanging Garden streamují své live EP Citylight Sessions, které vychází u Agonia Records. Na koncert mrkněte na TOMHLE odkazu.
18.4.2024Ze svého nadcházejícího alba Cutting the Throat of God, které vyjde 14. června na Debemur Morti, zveřejnili Ulcerate nový singl To Flow Through Ashen ...
© ECHOES 2012, All Rights Reserved
Logo & web design by © Ondrej Hauser
Code by Ivosch
Runs on © iSys
Všechny články a recenze na stránkách echoes-zine.cz podléhají licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.