Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wstręt - Subhuman Eschatology (EP)

WstrętSubhuman Eschatology (EP)

Garmfrost7.10.2025
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Death metal v rukou Wstręt je hrubozrnný a potemnělý.

Možná bych měl začít upřesněním, že píšu recenzi na debutové EP Wstręt z Varšavy. V Polsku existuje totiž ještě jedna kapela stejného jména. Neznal jsem ani jednu z nich. Takže Wstręt z Varšavy produkují začernalý death metal, který se věnuje misantropii, osvícení a temnotě. Kapela funguje ve dvojici, což je už delší dobu v podstatě normou a proč ne. Odivm je zpívajícím bubeníkem a Voiceless Tongue hraje na kytary s baskytarou.

 

wstret

 

Debutovat rovnou s podporou vydavatele zvučného jména jako je Godz ov War Productions, značí zaručený potenciál, který v nich takový label vycítil. Subhuman Eschatology obsahuje pouze dvě skladby, které dohromady mají necelých osm minut. Což znamená nástin, nebo chcete-li ochutnávku toho, co od Wstręt lze do budoucna očekávat. Obě skladby ošetřené zdařilou produkcí nezní vůbec špatně. Nejedná se o žádné bezhlavé sypanice, nicméně rychlých pasáží je většina. Death metal v rukou Wstręt je hrubozrnný a potemnělý. Zahuhlaný growl nepatří mezi nejzajímavější a nejzdařilejší hlasy. Chtělo by to na sobě zapracovat, takto skladbám vlastně škodí. Oba pánové na své nástroje umí hrát a skladby tu a tam podpoří zajímavým sólem nebo vyhrávkou. Základ obou skladeb je samozřejmě založený na temném hrubiánství, které často klouže do valivějších poloh.

 

S hodnocením budu opatrný. Na tak krátké ploše se nic moc nestihne projevit. Obě skladby nejsou špatné, bojím se však, že další podobné na delší nahrávce by už mohly začít nudit. Postrádám patřičný oheň. Zlo v podání Wstręt nepůsobí příliš nebezpečně…

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky