Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wyrm - Purge

WyrmPurge

Bhut14.3.2020
Zdroj: CD //promo od vydavatele
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Wyrm po tak dlouhé době působnosti stále neplatí za velké jméno naší blackové scény, což je mrzuté, ale nutno jedním dechem dodat, že se v ní neztrácejí a drží se stále v normě a solidní kondici. Dobrým důkazem je album Purge, které vykazuje známky jejich nejlepší nahrávky.

Někdy se člověk až lekne toho, jak čas pokročil ve smyslu, jak rychle uhání a za sebou zanechává jen rovnou čáru, která pozvolna mizí v prachu, jak od nějakého sportovního automobilu libovolné značky. Třeba tuzemská blacková sešlost Wyrm se studiově odmlčela na drahně dlouhou dobu, ve které by se mohlo už nejednomu sledovači snadno zdát, že skupina jaksi zanikla. Jenže parta, jak se zdá, pilně cvičila, skládala a když dával člověk pozor, tak je uzřel i na nějaké té soupisce různých koncertních událostí. Za tu dobu se dění prakticky nemohlo obejít bez personálních rošád, a tak v bookletu aktuální desky se na majitele takového digipaku šklebí trojice blackmetalových přívrženců. Pro úplnost úvodních plků se ještě sluší doplnit, že deska Rune Rider vyšla v roce 2012 a letos (2020) se na pultech e-dister ohřívá Purge.

 

Wyrm jsem měl vždycky svým způsobem rád a na jednu stranu mi jich bylo vždycky líto. Když jsem je viděl někde živě, tak ta jejich blacková bouře fungovala a dokázala hýbat s tělem, zaujmout, zkrátka nebylo to nic, od čeho bych odcházel. Vždycky jsem kvitoval takovou tu určitou civilnost vystupování a zároveň hudební agresivitu, což jsou modely, které se málokdy potkají. Pravdou je, že moje poslední „živá“ zkušenost už má taky na hřbetě pět křížků, takže netuším v jaké podobě se mašina předvádí dnes. Nicméně aktuální desku Purge hodnotím z letmého pohledu jako tu nejsyrovější, kterou kdy kapela vydala, takže i nějaká ta animálnost by při pódiovém běsnění určitě nebyla od věci. Ale tuto rovinu opusťme a vrhněme se raději na to, co zajímavého nahrávka přinesla.

 

 

Jak už jsem lehce poodkryl – album je syrové. Je to živelný black se svižným průběhem a bez příkras v podobě kláves, samplů, čistých vokálů, prostě taková ta klasika. Ovšem ve zvuku vidím můj osobní rozkol, neboť zvuk alba mi přijde hodně zmačknutý ve smyslu tlaku. Tolerovat se dají tak tři songy a pak si začnete říkat, že něco cítíte jinak, že je to takové znavující. Třeba při rychlejší hře rytmičáku mám dojem, že se ztrácí basované pozadí a dopředu jdou hodně středy a jejich atakování zkraje zaskočí. V ten moment začnete ušima kroutit jak při hledání signálu satelitem a ve snaze vnímat vše potřebné vlastně zjistíte, že tam všechno je. Ale proč se snažit hledat něco, co má být stále jasné a nemělo by být přehlušováno jiným elementem? Díky takové podobě zvuku se deska bohužel snadno dostává do takové jednotvárné polohy, ze které může stereotyp rozbít už jen dobrý skladatelský nápad. A ten naštěstí nechybí. Přesto mi přijde mrzuté, že album dostalo takového zvukového ošetření. Je zřejmé, že kapela to takhle chtěla, jinak by to snad nepustila ven. A je mi taky jasné, že hodně lidem to nebude připadat nijak rušivé, urážející nebo krkolomné, ale já se podobných pocitů zbavit nemohu, a proto je zde předkládám, kterak zvuk a komplexnost alba působí tak jak leží a jak moje aparatura reprodukuje (včetně soustředěných poslechů se sluchátky).

 

Ovšem zmíněno bylo, že skladby nejsou prostoduché, ačkoliv i zde by jistě polemika a diskuze mohla spolehlivě nastat. Jde o úhel pohledu. Pokud se chcete na žánr black metalu dívat jako na nekompromisní smršť rychlých riffů a válcujících bicích nástrojů včetně nelidského vokálu – jste doma. Pokud hledáte nějaká propletení s jinými vlivy, určitou barevnost v podobě změn nálad, rychlosti a dalších zpestření, kterých je v současnosti obrovské množství – zde nic takového jednoduše objevit nelze. Tohle není nic proti kapele, ale jednoznačné připodobnění hudební roviny, ve které se Wyrm hýbají. A jejich pohyb není toporný. Třeba hned úvodní a zároveň titulní skladba dokáže zlákat okamžitě. Líbí se mi takový ten ledový klid vokálu v kontrastu s rychlejší metalovou bestií v zádech. Bálisova baterie je krásně rozkmitána a její hra spolehlivě zaujme. Možná za určitý příklon k dřevnější podobě blacku může jeho skvělé angažmá v Kraake, což je kapela, která je takovým tím typickým představitelem black metalu ve stylu Gorgoroth… třeba. Wyrm vlastně nejsou vůbec daleko od takového modelu, jelikož dokážou ty skladby pěkně nakopnout zajímavým riffem, určitou chytlavostí a konstrukcí skladeb. V živém provedení musí nový materiál fungovat výtečně.

 

 

Shrnu-li vše doposud uvedené, tak dostaneme veskrze jednoduchou rovnici: kvalitní blackové cítění + syrový přednes + svým způsobem originální pojetí sobě vlastní – natlakovaný a místy tříštící se zvuk = Purge. Osobně si myslím, že jde o doposud nejlepší nahrávku kapely a baví mě víc než minulý počin, ovšem ten (přiznám se bez tortury) jsem neslyšel snad od roku 2015… Je tak trochu škoda, že Wyrm po tak dlouhé době působnosti stále neplatí za velké jméno naší blackové scény, ale nutno jedním dechem dodat, že se v ní neztrácejí a drží se stále v normě a solidní kondici. Nechť je jim přáno.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky