Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Yes - The Quest

YesThe Quest

-krusty-3.11.2021
Zdroj: 2CD a 2LP z limitované edice, Spotify
Posloucháno na: TECHNICS SL-D3 / JVC AX-70
VERDIKT: Minule jsem čekal příliš, letos naopak vůbec nic. A ono je to nakonec nejlepší, protože našinec vlastně může být jenom mile překvapen!

Už jsem mockrát přemýšlel, procházeje davy na festivalech, zda bych si někdy nechal vytetovat logo své oblíbené kapely. Spousta lidí s tím nemá problém a ani na vteřinu nepochybuje, že se jim její tvorba bude zamlouvat i za dvacet let. Ano, možná mají moje obavy co do činění s argumentem našich rodičů, kteří jen kroutili hlavou se slovy „dovedeš si představit, jak budeš s tím logem Orlíku vypadat jako důchodce?“. Je prostě potřeba být obezřetný a nevěřit nikomu. Natož někomu, komu může být už přes sedmdesát a bydlí kdesi za oceánem.

 

Ano, pár kapel, kterým bych za určitých okolností poskytnul moji pokožku, by se našlo. Dvě nebo tři. A tihleti páprdové, kteří se nazývají Yes, mezi ně patří. Sleduji je už roky a jejich tvorbu znám i pozadu. Myslím, že nebylo a není významnější kapely v ranku art / prog ...a s těmi Pink Floyd prosím ticho tam vzadu!

 

yes sestava

 

Ovšem fandovství a úcta jde taky ruku v ruce s jistým očekáváním a nároky přísného a namlsaného posluchače. Na rovinu dokážu ukázat prstem na jejich špatné album nebo průserovou skladbu, případně muzikanta, který svými příspěvky sráží celkové hodnocení o pěkné procento dolů. Shrnuto: mám pro tyto hochy slabost, ale opatrně jako...!

 

Po sedmi letech se ozvali z vydavatelství InsideOut Music a že prý budou venku noví Yes. Tedy z vydavatelství, do kterého Yes už dávno patřili, protože zatím se tam ohřívala jen spousta jejich epigonů. Vydavatelství je skvělé, sestava Yes doznala logických změn a já doufal, že po ne zrovna nadšených reakcích na poslední album Heaven & Earth se chytili za nos a půjdou do sebe. Šli?

 

Obal od tradičně skvělého Rogera Deana je opět nádhera sama, byť se témata lehce opakují. Počet skladeb nic nenapoví, protože osm regulerních zářezů měl i minulý průšvih. Nelze si ale nevšimnout tradičního dělení kompozic na tři části, což evokuje staré dobré časy. Pavlovův reflex začíná fungovat. Takže blýská se?

 

 

// Sestava

Starý dobrý Steve Howe na kytaru (v kapele od roku 1971, tudíž majitel značky), starý dobrý Alan White na bicí, o něco méně starý dobrý klávesák Geoff Downes, naživo občas bubenicky zaskakující, zde obsluhující údajně perkuse (?) Jay Schellen a dva nejdůležitější „novicové“. Vokalista Jon Davison, který se představil už na minulém albu a kytarista / baskytarista Billy Sherwood. Ano, ten který se kdysi podílel už na albu Union.

 

Obavy lze mít z toho, že panu Howeovi už nestojí v cestě silný oponent v osobě zesnulého Chrise Squirea, sólově fungujícího Jona Andersona a drze geniálního Ricka Wakemana. Už párkrát se mohli zasvěcení přesvědčit o tom, že pokud chlapci nefungují dohromady a nedrží se navzájem pod krkem, vznikne leckdy hnůj (sólový Howe, sólový Anderson, sólový Wakeman...). Teď patří vše Steveovi, který je zde i producentem. Na to bacha!

 

 

// Obsah

Je třeba si přiznat, že Yes jsou letitá kapela, která z logiky věci nemůže řádit tak, jako na albech Relayer nebo Close To The Edge. Věk obrousil hrany a příliš mnoho nahrávek bylo od té doby natočeno. Ovšem nic není, jak se zdá, a album nezní vůbec tak opotřebovaně, jako White a Howe vypadají (nekorektní vsuvka) nebo jak hovoří občasné recenze v našem mediálním prostoru. Už první vlaštovka, která spatřila světlo světa v podobě lyric videa, zněla svěžeji než cokoliv ze sedm let starého předchůdce. Jsou to Yes, ale vlastně už to dávno Yes nejsou. Nepočítaje Schellena, máme tu všechny, kteří kdysi sestavou této legendy prošli a leccos s ní zažili. Yes imitují Yes. Davison imituje Andersona tak věrně, že nevěřím uším. Sherwood imituje Squireovu hru a vokál neskutečným způsobem. Howe imituje mladšího Howea a Downes imituje hru na klávesy (Wakeman z něj nikdy nebude, ale zde se všeho zhostil s úctou). Ale já jim to věřím.

 

Kapela má dva velice šikovné členy a tím je vokalista Jon Davison a basák / vokalista Billy Sherwood. Jejich společné příspěvky patří k tomu nejlepšímu, stejně jako se vytáhnul spoluúčastí i kdysi-kýčař Downes (ex Asia, The Buggles). Hudba už není agresívní, ale nemohu říct, že by byla bez energie a unavená. Album se takové při prvním nesoustředěném poslechu být zdá, ale nenechte se mýlit. Kapela je sice vyklidněná, ale sebevědomá a jistá. Zažil jsem klasický drápkový efekt: cosi se zaseknulo a pak už jsem se musel vracet. A nezbylo než objevovat další a další skvělé momenty a plochy a úrovně nahrávky samotné.

 

Je pravda, že se The Quest nese v podobném duchu jako třeba Open Your Eyes nebo částečně Magnification. To znamená, že se tempo zdá velice podobným. Ale nenechte se zmást a pokud máte chuť a čas – objevujte. Ono když si dáte s kamínkem v hlíně čas a budete jej leštit, leckdy se v něm bude skrývat i diamant. A ty najdete i zde. Otvírací The Ice Bridge (Davison, Downes) je na poměry alba energická záležitost, solidně košatá a i když mi svým motivem neustále evokovala ironmaidenovskou The Clansman, zvyknul jsem si a dnes ji vyhledávám. Ale z toho si nic nedělejme, v Music To My Ears slyším zase lehký dotek prvního alba Pure Reason Revolution. The Western Edge (Davison, Sherwood) nám na stříbrném podnose servíruje promyšlený vokální souboj Davisona a Sherwooda a patří rozhodně k top momentům alba. V Dare To Know (Howe) slyšíme i symfoňák a rázem se ocitneme v dobách Magnification. Davisonova Future Memories je křehkou akustickou oddechovkou, která nabírá na síle a blyští se, jak bývávalo u této kapely zvykem. A Living Island (Davison, Downes) je zavírák jak noha. Nádherně snová skladba, jejíž „forevermooooore“ je tečkou jak se patří.

 

Tedy: tečkou by byla. Zmiňoval jsem osm skladeb. Inu, osm je jich oficiálně na prvním CD nebo třech stranách dvojvinylu. Bonusové, leč neoddělitelné CD či poslední vinylová strana obsahují bonusy. Osobně je do celkového tracklistu tedy alibisticky nepočítám, přesto je obdrží každý kupující. Steve Howe z nich zasmrádá na sto honů a já nevím, zda je to takové terno. Howea když někdo nelimituje, dělá prasárny. Takže i když se v první z nich angažuje i Davison, jsou to pořád obyčejné písničky se všemi klady i zápory. A/B/A/B. Bum čvacht. Bez problému si je dovedu představit na sólovkách mistra Howea, a to i díky jeho vokálnímu vkladu ve třetí, poslední z nich. Tedy: tyto tři apendixy neberu v potaz a řečeno s klasikem – nebudeme si tím kazit jinat hezké album.

 

box yes

 

The Quest bylo hrozbou. Kapela hrála vabank. Všechno nebo nic. Ale povedlo se jí navázat na tradici a my můžeme poslouchat nové Yes, hrající si na staré. Že to bude vždy jen hra, je nad slunce jasné. Každopádně, světe div se – kapela se přesto posunula. A to především díky mladé krvi Davisonově (ehm, je mu pade) a Sherwoodově. Yes nestojí na místě, přestože mají v sestavě téměř nehybné monumenty, které toho zdá se už moc nenachodí. Já jsem po x posleších velice potěšen a beru to (šeptem) jako povedený návrat mezi špičku. Album mi pod ušima nádherně rozkvetlo – a jsem nadmíru překvapen, protože tohle jsem už opravdu nečekal. Dostal jsem solidní porci aristokraticky vyklidněného, leč velmi promyšleného art rocku staré britské školy, který nemůže urazit žádného pozorného posluchače. Ten se po pár posleších spolehlivě ocitne uprostřed fantaskních scenérií na obalu. A tak to u této kapely vlastně bylo vždycky...

 

// Verdikt

Pokud tato slibná mladá kapela vydá ještě jedno alespoň takto povedené album, zvedám sluchátko a volám tatéra...

 

P.S.: Navíc ve tmě svítící vinyly? Nedejte tomu body...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Peter Can / 25.2.24 10:51odpovědět

Milé překvápko!!!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky