Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
YM (Yeasted Malt) - Tuunbaq

YM (Yeasted Malt)Tuunbaq

Garmfrost11.2.2026
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Tuunbaq je vrstevnatě a pestře znějícím dílem. YM vypráví dramatický příběh plný neklidu, vzteku, ale také smutku a odevzdanosti.

Měl jsem za to, že se název kapely YM odvozuje od předka obrů, bájného Ymira, nicméně chyba lávky. Jedná se o zkratku yeasted malt. Tedy kvasnicový slad. Láska ke zlatavému moku je inspirativní. Tvorba převážně brněnského souboru s přesahy za hranice našeho státu má daleko k opěvování pivečka. YM, to jsou zejména Sverker s Čedem, tedy současní či bývalí členové mimo jiné kapel Edain, Absurd Conflict, Pačess, Tears of Styrbjorn, Somnus Aeternus. V sestavě YM se vystřídalo několik zajímavých muzikantů, za které bych vypíchl např. Ingvarra (ex-Žrec, ex-Tears of Styrbjorn) nebo Karl (rovněž ex-Tears of Styrbjorn). Za bicí soupravou sedící Zoran Kokan je rovněž autorem lyrického konceptu. Svoji hudbu kapela nazvala jako psychedelic black metal. Co si pod pojmem psychedelický black metal představit a lze s tímto označením souhlasit? Proč ne?

 

Přiznávám, že k Tuunbaq mně připadne nejpřitažlivější lyrický koncept. Kapela ho v kostře představuje na svém bandcampu a zdařile rozepisuje ve svých textech. Skupina trosečníků, kteří přežijí ztroskotání lodi, na které neznámý žhář založil požár, skončí donuceni okolnostmi pojídat lidské maso. Navíc se do nich pustí domorodci a jejich krvelačné božstvo Tuunbaq… Zajisté jste na podobné už někdy narazili, podotýkám pouze, že se jedná o inspiraci či volnou variaci.

 

ym

 

Zajímavému konceptu plně odpovídá atmosféra alba. Úvod v podobě Wicked on the Deck je bouřlivý a plný vzteku. Po krátkém a neklidném začátku s basovou vyhrávkou (psychedelickou chcete-li) se song pořádně rozdovádí. Screamy se prolínají s hlubokým growlem, vyšším čistým křikozpěvem, a nečekaně dobrými sborovými vokály všech barev a odstínů.

 

Album je vskutku plné chladu drásajícího nebohého posluchače. Ten může jeho prostřednictvím cítit sníh, vítr a led. Je zde také hodně smutku a odevzdanosti, čemuž se není co divit. Námořníci bojují o přežití. Máme před sebou kytarové souboje, drsně znějící rytmické kytary, sólové vyhrávky (těch ovšem není zas tak moc) či fajn akustické plochy nabourávané šílenou basou, kterou je radost poslouchat. Líbí se mi pestrá bicí rytmika nebojící se blastů ani pohodových vyklepávaček, či vojenského marše. Jsem spokojený, že všudypřítomné syntezátory s bohatými stopami nepřeřvávají ty strunové. Dominantními jsou zpěvy. Ty nesou největší podíl na výsledném vyznění.

 

Skladby jsou dlouhé. Stopáž každé je však plně využita. Každá kompozice má svůj příběh, osud a odlišnou podobu. Po Wicked on the Deck je Inhumane Eating melancholickou selankou s převážně čistými zpěvy a sbory. V polovině se její ráz opětovně vrací k extrémnímu ražení, avšak neustále v melancholické tónině. Screamy jsou zde pouze kořením. Rising from the Snow je skladbou, ve které se ukrývá na první pohled neznatelná síla. Po úvodní dvojici, která je vskutku dobrá a chytlavá, má tato tíživá krutost těžší pozici, ale zvídavému se nakonec vyjeví v pestrých barvách. Její následovník, instrumentální As the Blood Soaked the Mind odkrývá bolest a jakoby odevzdání se. V Caught si vypravěč nevěřícně uvědomuje, že se může stát obědem. Domorodci nadšeně skandují… V Tuunbaq přichází sám bůh a nabízí rychlý konec… Nechá se pohltit?

 

 

Mluvím o stylu YM jako o black metalovém, ale je zde dost prostoru i pro death metalové či doomové kejkle. Není důležité, jak hudbu YM nazveme. Vše pracuje pro příběh. Nebo aspoň mně to tak připadne. Není výjimkou, kdy se objeví heavy či viking metalový part, aby se vzápětí vystřídal s pulsujícím progem. Silné, opravdu velké plochy plné atraktivních nápadů sem tam vystřídá průměrnější. Nemám s tím problém. Většinou mě uchlácholí bohatě vrstvené a pestré zpěvy s atmosférou.

 

Struktura zvuku je vedena podobným způsobem jako kompozice a jejich aranžmá. Obrovský počet stop je uchopen šikovně. DIY zvuk je prostorový i detailní. Je v podstatě předností i slabinou. Chybí mi zdařilejší mix s masteringem, které by undergroundový celek zabalily a pomohly mu lépe a atraktivněji vyznít. Garážový kabát mi překáží k většímu vychutnání dosti svébytné muziky. Za nahrávkou je znát velký kus práce, nadšení i odříkání. Je nutné vypíchnout, že si pánové vše nahráli svépomocí v Čedovým domácím studiu. Doufám, že bude nějaké příště, je na čem stavět a vnímám velký prostor pro růst.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky