Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Yppah - They Know What Ghost Know

YppahThey Know What Ghost Know

Ruadek10.8.2011
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: Ipod / Koss Porta Pro
VERDIKT: Rocková zvukomalba v elektronickém hávu. Paleta organických i čistě syntetických maleb pro zkušené uši. To vše v luxusní produkci, kde je slyšet každá zvuková cévka.

Yppah je jednočlenný projekt Joe Corralese Jr., je fůzí elektronického rocku a skrývá se pod vydavatelskými peruťemi prestižních Ninja Tune. To poslední je podstatné, jedná se totiž o zcela vyjímečně na kytarách postavené album, které Ninjové produkovali. Yppah má nádech post rocku, užívá si silně elektronických spodků a je v oparu psychedelického experimentu. Nástrojové složení se točí okolo velmi svižných breaků na bicí, baskytary (která je hlavním nástrojem Joea), množství kouzel na syntenzátory a klávesy a pak kupa smyček a minimalistických rytmů. Na vrch tomu všemu hrátky na melodicu - zvukem velmi známý nástroj, který by se dal popsat jako klávesová píšťala. Tolik úvodem k představení toho, kdo nám dnes bude hrát. A že to bude hraní trochu nevšední.

 

 

Vykašlu se na rozsáhlou pitvu hudby Yppah. Zkuste si Yppah dát do sluchadel a pustit příjemně nahlas. Tak, aby byla slyšet dunivá basová linka a aby jste byli obklopeni zvukovým vesmírem tohoto tělesa. Yppah nefunguje na půl ucha, nezaujme jako podkres při jiné práci. Nechte si jej brázdit hlavou při jízdě krajinou, při cestě odněkud někam. Tak jako dubstepový Burial skládá soundtrack k ruchu města, ve kterém se topí miliony citlivých uší, skládá Yppah hudbu na cesty. Jeho bicí nikdy nestojí na místě, nejlépe se cítí, když rejdí syntetické dusno okolo rytmického podkresu. Nezpívá se tu, protože zpěv by byl jaksi navíc. Analogové království jiné hudební krajiny vychází vstříc. Slyším tu hodně zpětných smyček, hrátky živé akustiky a neživé, zcela syntetické rytmy. Zvukomalba vytváří složité propletence, které explodují samy do sebe. 

 

Hudba Yppah se nedá slovy nijak popsat, ačkoli bych rád popsal to, co mi sdělují uši. Je to zasněná záležitost, prazvláštní zvukomalba. Nejsou tu výbuchy agrese, není tu postrockové rozvíjení jednoduchých motivů v jeden celek. Vše se postupně sleje do sebe, zvuky se rojí a odcházejí, přetvořeny v jiné. Jen příjemná, tu tanečnější, tu rockovější rytmika drží zvukomalbu v celku. Paleta zvukobarev je široká.

 

 

Yppah v současné době spolupracoval na zatím posledním albu Eighty One s Anomie Belle (další ze sametových hlasů Bonobo). Eighty One je zasněnější, prosvětlené ženským vokálem a s menším důrazem na rockové vyznění. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky