Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Zeal & Ardor - Greif

Zeal & ArdorGreif

Sarapis27.8.2025
Zdroj: CD, mp3, bandcamp
Posloucháno na: hifi Yamaha, repro Canton, sluchátka AKG K240
VERDIKT: Zeal & Ardor se vybarvují a měknou jako plod odsouzený k nakousnutí. Album Greif svou chutí dokáže ohromit.

Pokud mě paměť neklame, bylo to v roce 2018, kdy jsem poprvé okusil jeden z plodů kapely Zeal & Ardor. Přestože mě tehdejší album Strange Fruit celkem chytlo, k dalším nahrávkám jsem se už neprokousal. Jestli jsem z nich převalil na patře pár tracků někde na Bandcampu, tak je to moc. Možná že zavčas nepřeskočila ta správná jiskra, ale spíš v tom byl jen obyčejný projev svobodné vůle, úplně stejný, jako když mě vloni náhle ovládl nápad vyzkoušet desku Greif. S ní se to pro změnu vybarvilo úplně jinak. Prvotní impuls zažehl plamen, který hoří dodnes a zhmotnil se mimo jiné i jako cd v polici.

 

Zeal & Ardor je značka, která na scéně vyvolává určité kontroverzní pnutí. Třeba když v konzervativních kruzích přijde na přetřes drzost, s jakou si tato švýcarská kapela ohýbá black metalovou svátost k obrazu svému. Ponechme stranou polemiku, zda má jakákoliv kapela vůbec právo dělat si něco po svém a zda existují zákonné prostředky, jak se proti takovým projevům vzdoru bránit. Ať už na to máte jakýkoliv názor, u Zeal & Ardor došlo palivo pro podobné kontroverze nejpozději právě s loňským albem Greif. Jestli se o Stranger Fruit dalo hovořit jako o výsledku fúze black metalu s mimožánrovými vlivy jako soul nebo gospel, u alba Greif by taková charakteristika neobstála. Z black metalu zůstaly pouhé trosky, které Manuel Gagneux jen zřídkakdy zvedne ze země, aby je oprášil a vdechl jim nový, epizodní život. Naopak exotická příchuť jižanského soulu zůstává zachována a vypadá to, že vedle originality je páteřním prvkem profilu Zeal & Ardor právě ona. Že je někdy zajímavá a osvěžující, aby se záhy proměnila v něco otravného, to už je věcí osobního vkusu.

 

 

Dozrávání uměleckého ducha kapelu vytrhlo z ostrých spárů blackmetalové jinakosti, aby se ocitla ve vřelé náruči progresivního metalu, náruči, která již mnoho svých stoupenců samou láskou umazlila až do posmrtné strnulosti. Zeal & Ardor jsou v ní ale ještě noví, silní a plní elánu, takže z nich nápady prýští jako voda z dobře zásobeného pramene. Promyšlené aranže, bohaté vícehlasy, nápaditá rytmika, působivé refrény i zvukové experimenty a kapka potřeštěnosti jsou faktory, které jsou na nahrávce k mání v různých poměrech a se střídavým dávkováním. Jen málokdy zůstává nálada přítomnosti konstantní nad rámec dvou po sobě jdoucích skladeb, s dalším trackem většinou přichází změna kurzu. Tím je nuda vyřazena ze hry a jen výjimečně je narušen plynulý tok alba. Trhlina se objeví snad jen při nástupu mimořádně protivné miniatury 369 nebo když se Manuel ve skladbě Hide in Shade rozhuláká na všechny strany, sotva dozní poslední tóny emotivní Solace. V těch chvílích se vždy napřáhnu, ale ve výsledku nechám pomyslně dopadnout jen mírný výchovný pohlavek. Kluci jsou kluci.

 

 

Gryf s vyplazeným jazyčiskem na obalu dává najevo odhodlání i smysl pro hravost, čímž vyjadřuje podstatné vlastnosti nahrávky. Zeal & Ardor si hrají a experimentují s hranicemi své tvořivosti důsledně a s pevným přesvědčením. Rozjezd alba zní jako ze staré francouzské komedie s četníky, ale s prvními temnými tóny kytar je se srandičkami konec a jde se rubat prog, aniž by průvod zašel za roh. Způsob, jakým Zeal & Ardor pracují s náladami a aranžemi, jak se nebojí pohrávat si s rytmy (např. v Clawing Out), dbát na detaily a rozvíjet vokální harmonie (wilsonovský vícehlas v Are You the Only One Now?) mě přivádí k úvahám, jak by vlastně progresivní metal měl znít a co mu v mnohých případech chybí. Album Greif na obojí odpovídá se stoickým klidem a jen potvrzuje, co se ví už dávno. Kde chybí odvaha vystoupit z komfortní zóny, vyzkoušet něco nového nebo to aspoň vzít za jiný konec, tam časem nezbyde už vůbec nic. Zeal & Ardor tu odvahu mají a je radost jim to závidět.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky