Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Zeal & Ardor - Greif

Zeal & ArdorGreif

Sarapis27.8.2025
Zdroj: CD, mp3, bandcamp
Posloucháno na: hifi Yamaha, repro Canton, sluchátka AKG K240
VERDIKT: Zeal & Ardor se vybarvují a měknou jako plod odsouzený k nakousnutí. Album Greif svou chutí dokáže ohromit.

Pokud mě paměť neklame, bylo to v roce 2018, kdy jsem poprvé okusil jeden z plodů kapely Zeal & Ardor. Přestože mě tehdejší album Strange Fruit celkem chytlo, k dalším nahrávkám jsem se už neprokousal. Jestli jsem z nich převalil na patře pár tracků někde na Bandcampu, tak je to moc. Možná že zavčas nepřeskočila ta správná jiskra, ale spíš v tom byl jen obyčejný projev svobodné vůle, úplně stejný, jako když mě vloni náhle ovládl nápad vyzkoušet desku Greif. S ní se to pro změnu vybarvilo úplně jinak. Prvotní impuls zažehl plamen, který hoří dodnes a zhmotnil se mimo jiné i jako cd v polici.

 

Zeal & Ardor je značka, která na scéně vyvolává určité kontroverzní pnutí. Třeba když v konzervativních kruzích přijde na přetřes drzost, s jakou si tato švýcarská kapela ohýbá black metalovou svátost k obrazu svému. Ponechme stranou polemiku, zda má jakákoliv kapela vůbec právo dělat si něco po svém a zda existují zákonné prostředky, jak se proti takovým projevům vzdoru bránit. Ať už na to máte jakýkoliv názor, u Zeal & Ardor došlo palivo pro podobné kontroverze nejpozději právě s loňským albem Greif. Jestli se o Stranger Fruit dalo hovořit jako o výsledku fúze black metalu s mimožánrovými vlivy jako soul nebo gospel, u alba Greif by taková charakteristika neobstála. Z black metalu zůstaly pouhé trosky, které Manuel Gagneux jen zřídkakdy zvedne ze země, aby je oprášil a vdechl jim nový, epizodní život. Naopak exotická příchuť jižanského soulu zůstává zachována a vypadá to, že vedle originality je páteřním prvkem profilu Zeal & Ardor právě ona. Že je někdy zajímavá a osvěžující, aby se záhy proměnila v něco otravného, to už je věcí osobního vkusu.

 

 

Dozrávání uměleckého ducha kapelu vytrhlo z ostrých spárů blackmetalové jinakosti, aby se ocitla ve vřelé náruči progresivního metalu, náruči, která již mnoho svých stoupenců samou láskou umazlila až do posmrtné strnulosti. Zeal & Ardor jsou v ní ale ještě noví, silní a plní elánu, takže z nich nápady prýští jako voda z dobře zásobeného pramene. Promyšlené aranže, bohaté vícehlasy, nápaditá rytmika, působivé refrény i zvukové experimenty a kapka potřeštěnosti jsou faktory, které jsou na nahrávce k mání v různých poměrech a se střídavým dávkováním. Jen málokdy zůstává nálada přítomnosti konstantní nad rámec dvou po sobě jdoucích skladeb, s dalším trackem většinou přichází změna kurzu. Tím je nuda vyřazena ze hry a jen výjimečně je narušen plynulý tok alba. Trhlina se objeví snad jen při nástupu mimořádně protivné miniatury 369 nebo když se Manuel ve skladbě Hide in Shade rozhuláká na všechny strany, sotva dozní poslední tóny emotivní Solace. V těch chvílích se vždy napřáhnu, ale ve výsledku nechám pomyslně dopadnout jen mírný výchovný pohlavek. Kluci jsou kluci.

 

 

Gryf s vyplazeným jazyčiskem na obalu dává najevo odhodlání i smysl pro hravost, čímž vyjadřuje podstatné vlastnosti nahrávky. Zeal & Ardor si hrají a experimentují s hranicemi své tvořivosti důsledně a s pevným přesvědčením. Rozjezd alba zní jako ze staré francouzské komedie s četníky, ale s prvními temnými tóny kytar je se srandičkami konec a jde se rubat prog, aniž by průvod zašel za roh. Způsob, jakým Zeal & Ardor pracují s náladami a aranžemi, jak se nebojí pohrávat si s rytmy (např. v Clawing Out), dbát na detaily a rozvíjet vokální harmonie (wilsonovský vícehlas v Are You the Only One Now?) mě přivádí k úvahám, jak by vlastně progresivní metal měl znít a co mu v mnohých případech chybí. Album Greif na obojí odpovídá se stoickým klidem a jen potvrzuje, co se ví už dávno. Kde chybí odvaha vystoupit z komfortní zóny, vyzkoušet něco nového nebo to aspoň vzít za jiný konec, tam časem nezbyde už vůbec nic. Zeal & Ardor tu odvahu mají a je radost jim to závidět.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky