Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jakkoli jsem se návštěvou úžasných prostor strahovského Klubu 007 chtěl obtěžovat až při pondělní štaci rakovnických Manon Meurt, tajný plán mého děvčete, zkušeně predikujícího, že má odpověď na tradiční páteční otázku "Co dnes budeme dělat?", by se opět rýmovala se slovem "odspoda", počítal s trávením večera v kulturnějším a uctivějším rouchu. No kulturnějším, uctivějším... zkrátka na plánu byl koncert trojlístku Arrogant Twins, F V T V R E a drzých hajzlů Esgmeq, což je kombinace, která ve vyhlášeném ovzduší tohoto klubu slibovala sobotní laundry day pro většinu zúčastněných.

// pátek

Je to hloupé, když spolupracovník redakce, specializující se na reporty z koncertů, musí končit den co den v práci na sedmou, takže poslech prvních kapel u koncertů s vícero interprety je mu často zkrátka zapovězen. Ke klubu jsem se tedy dokodrcal těsně po konci setu Arrogant Twins a podle davu vyskládaného před vchodem jsem si už v hlavně přehrával alternativní program, protože by to koneckonců nebylo poprvé, co jsem se do Sedmičky nedostal, protože bylo plno. Nicméně chlápek u dveří s výrazem "mně už je všechno jedno" nakonec přijal mojí usoplenou stopadesátikorunu a tak jsem mohl jít vesele obtěžovat bar v očekávání následovného.

Esgmeq byl mně doposud koncertně unikající kult vyhlášený svým živým nasazením a obecnou bezprizorností. Koneckonců za mikrofonem (pokud mu ho zrovna někdo z davu nesebere) stojí čerstvě cenami ověnčená celebrita Sisi, nově známý taky z kapely Povodí Ohře. Ta je však ve srovnání se starším projektem pomíjivou novotou. Vždyť Esgmeq nahráli první album už v roce 2000. A už tehdy nikdo neočekával, že se většina jejich členů dožije další pětiletky. Leč chyby se dějí i v nejvyšším plánu a než se člověk naděje, už stojí v neproniknutelném davu složeného ze všech kast a tříd v těšení, co se před ním vlastně odehraje. Naživo poslechem a i projevem mně pak přišlo, že oba zmíněné Sisiho hudební projekty mají spolu společného nemálo. Na rozdíl od Povodí působí kytary Esgmeq hnusněji a agresivněji. Textově se zde Sisi podstatně méně zabývá nějakou náročnou filipikou a opakující se refrény písní jako Nenávidim tě nebo Co se to kurva děje? kombinované s agresivním projevem frontmana ohánějícího se flaškou vodky naprosto splňují tu potřebu flustrovaného výkřiku vůči něčemu, co je mimo jeho síly. Ač to může být třeba i všechno na světě. Přesně v tom rámci fungovala i celá audience Sedmičky. Od prvního songu se trajektorie kývajících hlav prodlužovala, nasraný texty se z mnoha hrdel odrážely od stropu a když byla nálada, občas se Sisi pohupoval na rukách plebejského davu v pomstě za sem tam kradený mikrofón. Obecně participace publika na zpěvu byla podstatně výraznější než je obvyklé. V pořádku. Na koncertě Esgmeq je každý tak trochu Spartacus. V prdeli jsme tam všichni stejně a stejným způsobem, proto si tak rozumíme. Jestli zduněnej kytarista Michal ladí nešťastně mezi každým songem pět minut kytaru, mně nijak nevadí. Patří to k tomu.

Nastupující F V T V R E mi dříve několikrát živě unikli a zprvu jsem byl spíše zvědavý, jak bude takový chuchel hudebních persón dohromady znít. Považte - Vegy Táborský a Lukáš Přikryl z Prostitutes, Petr Vaško z Clou a Kay Buriánek ze Sunshine. Jakkoli jsem měl svého času Prostitutes docela rád (což se nedávno překlenulo opakovanými poslechy až k averzi), tak Sunshine mě nebavili moc nikdy a kombinace všech těchto hudebníků mi z počátku zněla jako kámošský posezení u táboráku s diskuzí o tom, co vlastně se svým životem. Více jsem se mýlit nemohl. Po prvním zahranym odpalu jsem si říkal, že asi hodili to nejlepší na začátek a pak se vyčerpají. Opět jsem se více mýlit nemohl. F V T V R E nasolili klub tak nasraným, agresivním a nabitým HC punkem, že mi lépe snad být nemohlo. Jsem fakt kretén, že jsem je podezíral ze založení nějakého reunion bandu zasloužilých muzikantů. Tohle byla mrda nespokojený energie srovnatelná třeba s takovými Uniform. Navíc hodně do celého výsledku přidávalo divoké nasazení zúčastněných, u kterých jsem musel obdivovat jejich schopnosti při všem tom jančení udržet se v mantinelech maličkého pódia. Taky ze začátku, kdy hustota davu před pódiem byla sporadická, si vyrazil Kay Buriánek i mezi dělný lid říci si o respekt. Této možnosti ale pak brzy pozbyl. Zaslouženě se prostor před kapelou postupně zahustil a kštice vlály až se hory zelenaly. Jako fakt, jestli tuhle bandu budete vidět někde na plakátu a budete mít večer hovno co dělat, nemáte výmluv. Zaslouží si váš rozbitý nos. Po takovém zážitku nelze jen tak jít domů, takže páteční, potažmo sobotní plán byl tímto pouze zahájen. A to navíc v těšení na další pondělní návštěvu Sedmičky, kdy tam v rámci padesátiletých oslav existence klubu vysupovaly kapely ±0 a Manon Meurt.

// pondělí

Vlastně těžko najít odlišnější typy koncertu než ty, jež se v klubu odehrávaly v pátek a pondělí. A to hned tím, jak na mě při druhé návštěvě padl takový ten pocit, který má člověk na spoustě českých alternativně rockových akcích tohoto typu. Totiž ten, že jsem tam prostě ten nejošklivější a nejhůře oblečený vandrák ze všech. Všichni tam vypadají vždycky tak efemérně, prakticky, přitom elegantně. Dívky jsou jak z katalogu malé rodinné oděvní značky, z mužů sálá moudrost, nesmlouvavost, ale i citlivost a něha. A nikdo se tam nepotí. No není to lehké s tím splynout a to je možná vlastně ten problém, proč jsem měl ze začátku potíže navázat se na projev první kapely večera, posmutněle postrockových ±0. Já mám poslední dobou pocit, že se vyrojilo mnoho projektů pyšných na své prudce osobní, asociační a záměrně nesebereflektivní texty. Jmenovitě mě napadají věci typu Dukla vozovna, Role a další, jimž nyní zaboha nemohu přijít na jméno, ale kdykoli na mě někde vybafne nějaký jejich song, mám potřebu se zabít. Tím špatným způsobem. Všechny tyto kapely spojuje nepopiratelná instrumentální schopnost s neodpáratelnou potřebou znít jak vykopaný hrob Václava Hraběteho. ±0 naživo měli ale nepopiratelnou výhodu, že vokálu skrývajícím se pod echem nebylo jednotlivá slova příliš rozumět a daleko více tak bylo možné se zaměřit na onu instrumentální část, které se opravdu dařilo odvádět pozornost hluboko do vlastních vzpomínek a myšlenek. Což zase myslím tím dobrým způsobem. U mě hlavu zaměstnával zejména obdiv k opět perfektnímu zvuku, jímž je Sedmička proslulá. Chtěl jsem slyšet basu? Mohl jsem se celý koncert vesele věnovat base. Chtěl jsem se ztratit v delay kytaře? Prosím - neunikl mi jediný tón. U bicích také byl slyšet každý úder kopáku, aniž by převalovaly zbytek hudebního zážtku. A dohromady to vše sedlo tak, že žádný nástroj zbytečně nevyčníval nad ostatní. Nevím, jestli zvukařově práci pomáhá ono malé sevřené pódium či nízké stropy celého prostoru, ale z hlediska živého klubového zážitku opravdu není ze zvukového hlediska snad lepší varianty než Strahov.

V mezipřistání mezi oběma interprety jsem se bohužel dozvěděl smutnou novinu, že kapela Core Belief, která stejně jako Manon Meurt pochází z rakovnického hájemství, ukončila před několika měsíci svoji činnost. Vzhledem k tomu, že jejich eponymku mám doma na kazetě, kterou točím celkem často a i svým živým projevem mě svého času silně oslovili (a objevil jsem díky nim kapelu Gold, jejichž letošní deska by si teda zasloužila recenzi, nudge nudge wink wink), tak jsem tuto informaci div neoplakal. S čerstvým splínem jsem tedy slezl zpět do klubu na tu druhou bandu z Rakovníka, než mi jí taky zruší nebo co.

Pokud jsem se o dva dny dříve radoval, jak prostě ta Sedma sedí pořádný punkový švihanici, tentokrát jsem paralyzovaně stál a pozoroval čistou hudební něhu. Manon Meurt stalkuji již leta, jejich hudební schopnosti jsem jim vyvěštil ještě v období, kdy si členové kapely chodili na konci roku pro vízo. Přesto jsem stále neulomil dostatek času k naposlouchání jejich posledního alba, které se křtilo před celým rokem. Je to na hromádce, všechno bude a přísahám, že o to bude ten poslech důslednější. Mezitím jsem slyšel nadšení rozličných hudebních kapacit, zachytil jsem i opatrnou rezervovanost od dlouhodobějších fanoušků a raději jsem tedy aktivoval svůj proslulý hudební eklektismus. A ani jej nebylo třeba. Nevím, zdali mi to prostě jen sedlo do nálady, korespondovalo to s venkovním deštěm, pondělní náladou či neradostnou novinou ohledně konce Core Belief, ale nepamatuji si, kdy jsem si naposled užil koncert takto čistě hudebně. Mluvili jsme o perfektním zvuku při ±0, nyní při míře použitých efektů, ztišování, noisování, přechodů vokálu do téměř šepotu i překvapivých melodických skocích jsem nebyl ani jednou vyrušen nějakým dodatečným dovažováním a hledáním zvukové pravdy pro aktuální projev. A stochastickým konturám písní tak nic nebránilo v jejich plné prezentaci. Manon Meurt v nových kusech hlavně překvapují jejich vývojem. Oblíbená škatule "shoegaze z Rakovníka", kterou šlo doposud machrovat na srazech hudebních hipsterů již neobsáhne tu šíři postupů, která se vystřídá během jednoho setu. Nebo to třeba tak není, ale jak říkám, dlouho mě nebavilo hudebně rozkrývat jednotlivé songy z živého vystoupení tak, jako v ten večer.

A to byla ta moje malá dvoudenní oslava padesátých narozenin tohohle špinavýho prostoru. V té jsem se po x-té přesvědčil, že v ní lze bez problémů realizovat jak urvanej rachot, tak čiré sonické blaho. Znáte ty biografické filmy, jak se na závěr předvede taková ta střihová sekvence, která upomíná na hrdinův barvitý život? Teď se mi něco takového prohání hlavou, když vzpomínám na těch patnáct let, co jsem s tim podnikem zažil jenom já. Tuhle jako beďarovitej mladík s vlasama po pás, tuhle jako nasranej odbarvenej pouliční šmejd. Byl tu pro mě, když jsem byl blackař, pankáč i gotik. A ví toho na mě víc než moje matka. Nechci tady být, až tu nebude Sedmička. A vy byste taky neměli.