Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na rovinu přiznám, že jsem tomu příliš nevěřil a na koncert vyrazil spíše z určité povinnosti. Navzdory tomu, že amenří předposlední album Mass VI považuji za určitý muzikální etalon, za kterým prostě nemůže stát pouhý hudební pragmatismus, tak jejich intenzivní sebeprezentace, haldy nového merche a přibývajících promo-materiálů v kombinaci s takovým tím otravným midcultem (slova jejich hesla Fatum Nos Iunget můžou znít tak zásadně, jako jejich význam "osud nás spojí" banálně apod.) mě udržují ve střehu. A do tohoto mého předsudku zapadal i ten jejich nápad s akustickým turné. Protože s čím obvykle přijde kapela, která neví již coby? Ano, je to unplugged koncert.

Tahle má obava naopak ale odhalila moji aroganci, protože stačilo hrábnout k oficiálnímu prohlášení ohledně tohoto nápadu, kde je objasněno, že klasická jízda na podporu nového alba De doorn se odehrávat skutečně měla. Nicméně poté, co z ní odpadla předkopávačka Jo Quail z důvodu covidových restrikcí a situace s dalším vývojem téhle lapálie byla stále nejistá, se rozhodli alespoň pro tiché drnkání v kroužku, kterému nebude vadit sedící publikum či návštěvnost limitovaná počtem hlav. (A stejně potřebujou takhle prodat ty haldy merche, co kolem nového alba nechali vyrobit). Ale no tak!

Ono koneckonců můžeme začít rovnou u tohoto elementu, protože když jsem viděl ten ceník položený u kapelního tržiště, jala mě obava, zdali nás nečekají amenří písničky předělané do klezmeru. 950 dublonů dát za novou desku mi přijde dost i na současnou inflaci, takže jsem ji oplakal a pak jen závistivě sledoval po koncertě moji spolunávštěvnici, jak si pořizuje její limitovanou edici (1250,- brácho), u které když po jejímž obalu přejedete plamenem, tak se tam vyjeví název kapely. Což z nějakého důvodu neviděla ráda, když jsem dělal. Tak jako tak s dalším albem již očekávám v jejich merchi k nákupu nafukovací kruh Amenra, povlečení Amenra, pytlíky do vysavače Amenra či kedlubnu Amenra. Chápu to, taky nerad chodím do práce.

Přiznám se, že z představy toho, jak může znít kapela postavená na kytarových stěnách, prudkých hlukových pádech a urvaných vokálech (které se navíc na posledním albu posunuly do ještě větší intenzity) akusticky, jsem měl trocha obavu. A nepomáhalo ani ono vědomí rychlé změny charakteru onoho turné. Klub Futurum, kde se koncert odehrál, se stal vlastně poměrně intimním místem. Na pódiu byl vytvořen kruh z židlí, na kterých byli rozprostřeni interpreti, pod ním pár řad starých dřevěných sedaček, po pravé straně na všechny shlížel vysoký bílý amenří crux commissa. Návštěvnost byla pro tento typ akce vzásadě ideální, leč z mých vzpomínek to byla jedna z těch řídčeji obsazených akcí v tomto prostředí. Vzhledem k tomu jak Amenra vyprodávala před epidemií i daleko větší prostory, mohla za tím být nejen nedůvěra v akustický materiál, ale třeba i obava z protipandemických opatření. Samotného mě překvapilo, že jsem skutečně zde u vstupu musel vyhrabat potvrzení o očkování místo obvyklého "vidím, že ho hledáte, to mi stačí" přístupu, který jsem zažil leckde předtím.

Čekal jsem, že samotný koncert bude tichý a velmi citlivý. I tak mě překvapilo, jak působil skoro neslyšně. Nikoli kvůli zvuku, který byl z mého pohledu zpracován bez problémů, nýbrž pocitově. Dává to smysl v tom, že projev kapely staví na přechodech z nízké zvukové intenzity do velmi vysoké, takže v této koncertní poloze vlastně v jistých pasážích téměř hráli na ticho. I proto se zřejmě snad do poloviny setu kapela nedočkala ani ocenění potleskem. Těžko se určovalo, kdy písně končí, kdy začínají nové. Projev kapely po zvyku pak s publikem vůbec nepočítá. Sedí si v kroužku, tiše hrají, na konci odejdou. Nebudí tím ale arogantní dojem, je to součást jejich konceptu. Když člověk viděl usměvavého Colina před koncertem (který mi přijde, ža za posledních 5 let zestárl tak o 40 a ještě se nějak zmenšil), ani by ho něco takového nenapadlo.

Samotná metoda předělání amenřích písní do akustické varianty nebyla enormně sofistikovaná, což ostatně je obvyklý parametr unplugged koncertů. Hozenou rukavici v podobě převedení intenzivních gradací svých písní do klasických nástrojů přijali v podobě jednočlenné smyčcové sekce, která dodávala některým pasážím zvukovou plochu jako pozadí pro práci s hlavními melodickými motivy. Zajímavě tím kapela rozkládala svoje skladatelské metody a jak působila takto svlečeně, tak jí to přidalo na hudební zranitelnosti, což byl další aspekt do oné intimity hudebního zážitku. Pro mě pak nejpřekvapivější a možná nejsilnější moment byl výborně zvládnutý cover písně Song to the Siren od This Mortal Coil, kterým zabrousil na moji David Lynch strunu natolik, že jsem byl schopný nadále odpustit leccos.

Je to zvláštní, když se člověk vlastně stane součástí specifického kulturního zážitku, který nevznikne navzdory, ale z důvodu limitací a nejistoty kulturní scény. Tahle zvláštní dualita, která se pak v jednom musí třískat, dává oné vzpomínce zvláštní patinu a bude působit podle mě ještě zvláštněji, až si ten koncert vybavím třeba za deset let. Však i na místě bylo vidět, že ten enormně utlumený projev kapely nesedl úplně každému. Ono, když po dvouleté koncertní abstinenci se konečně dostanete celý rozpumprdlíkovaný do klubu a tam pět vousatých chlapů drnká na dvě struny a dívají se u toho do země, tak ten pocit nenaplnění se dá pochopit. Nicméně ten dojem přítomnosti na něčem tak unikátním v kontextu aktuálního času, prostoru a bariér mi přijde důležitější.