Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Osobně Amenru považuji za jeden z nejzdárněji zmáknutých multimediálních projektů, který zdatně dokáže překonávat hranice pouhého hudebního zážitku. A to zejména díky odcizenému projevu kapely, s ní spojených artefaktů, vizuálů, lyriky či třeba na ní navázanému kolektivu Church of Ra, který pod sebou střádá taková jména jako Oathbreaker, Throane či třeba Wiegedood. Cyničtější persóny, smetené kapitalizací všeho, by mohly kontrovat, že se jedná o prvořadě zmáknutý marketing brandu Amenra, kdy se za svébytným projevem, limitovanými veřejnými vyjádřeními a výraznou stylizací skrývá jen gnózeprostý kalkul, kde je všechno do puntíku promyšlené tak, aby se vybudovala iluze hloubky, pragmaticky ústící v možnost nastřelit cenu trička na pětikilo. A vědomí, že složení audience na jejich koncertě má většinou znatelně nižší věkový průměr než bývá obvyklé, může k tomuto pocitu ještě dovést ty nerozhodnuté.

Shodou okolností jsem po cestě na tento koncert ve vlaku do Brna četl rozhovor s citlivým milovníkem Mikko Aspou, který by sice nějakou Amenru zfleku vyhodil z okna, nicméně srozumitelně v něm popsal esoterický stav "bardo" jako "existenci mezi stavy vědomí - životem a smrtí, přerodem a zrozením a mezi bdělostí a spánkem", kterého je teoreticky možné dosáhnout skrze repetici minimalistických hlukových podnětů s redukovanými změnami dynamiky, podobně jako některé kultury dokáží svými rytmickými rituály vyvolávat stavy tranzu za hranicí lucidity. Vztahoval to pak sice k hudbě noisové, ale mně osobně to silně pomohlo v artikulaci toho, jak na mě mnohdy posluchačský zážitek s Amenrou působí, byť je mu třeba upravit posluchačské podmínky. Například každá seance s jejich posledním albem Mass VI je pro mě jedním z nejsilnějších a nejtěžších hudebních zážitků, který však je zároveň však jedním z nejvzácnějších, protože se odvíjí od podmínek poslechu. Povědomost pocitu úplné alienace od živého, ve které se odtrhává vědomí od tělesnosti pak totiž Amenra nepřetváří v transcendenci (jako třeba některé projekty, pracující například s kosmickými tématy), nýbrž v trauma, které je těžce přenositelné i přesto, že je ve skutečnosti univerzální, což ho pak činí ve svém psychickém náporu ještě horším, protože ani nedaruje iluzi vlastní unikátnosti. K tomu jsou klíčem jejich osobní a silně evokativní texty, přicházející tu v bolestivých náporech, tu ve vysokých žalozpěvech, přičemž v obou případech budují iluzi jejich neustálého vzdalování se od posluchače, jakoby to měla být poslední slova, co v životě uslyšíte. Asi lze seznat, že je pro mě potíž tvorbu Amenry systémově zpracovat, protože pro mě funguje zvláštně osobně. Tím se patrně vysvětluje i jakým způsobem oslovuje mladší posluchačskou obec, protože nejspíše vyžaduje vyšší množství empatie a ryzosti. A já jsem jakože velká cíťa. V opačném případě to může dopadnout jako u dredaté dvojice, kterou jsem odposlouchával po koncertě na baru: "Všechno tohle už jsem slyšel někde jinde."  Hele já asi taky. A přesto...

A tak jsem se tedy vyhnal do onoho Brna, města kultury, kde se v klubu Fléda celá ta sešlost udála. Amenra nepřijela samosebou sama a přinesla si s sebou dvě velmi slibné předkapely. První z nich, australskou Ylvu, jsem se snažil sice mermomocí stihnout, nicméně fakt, že v Brně teď vlaky končej v nějakém zasraném brownfieldu a do centra se člověk dostane pouze skrze jakýsi rozviklaný transport, pokud si teda nechce udělat tour skrze koncentrační tábor Vaňkovka, může za to, že jsem samozřejmě dorazil s jejich posledním úderem. A přitom jak dle dodatečného domácího poslechu, místa vzniku i faktu, že zatím jediné album jim vyblili Pelagic Records, to mohlo stát rozhodně za to.

Naštěstí časová mezera mezi předkapelami byla celkem velkorysá, takže jsem alespoň měl trochu času se po snad deseti letech opět na Flédě trochu zorientovat. A musím říct, že takhle dobře a pohodlně řešený prostor jsem už dlouho neviděl. Široké chodby, dobře umístěné bary, spousta místa na merch, různé zašívárny a vyhřívaná kuřárna pod pavlačemi - to všechno si mě hned získalo. Nakonec jsem si pak nechal samotný sál, u kterého jsem úplně zapomněl, jak působí díky své výšce monumentálně a nahrává tak dojmům z doprovodných projekcí. Bojiště pro headlinery večera jak stvořené. Před nimi ale ještě měli svoji čtyřicetiminutovku k dispozici švýcarští E-L-R.

O jejich inklinaci k atmosférickému pojetí hudby svědčily už od počátku rozprostřené svazky lučních květů roztroušené po pódiu, které se dělily o místo s širokými svícny, u kterých nechtěné problikávání jednoho z nich odhalilo jejich elektrickou podstatu. Spolunávštěvnicí jsem byl ubezpečen o kvalitách této kapely a to mimojiné jejich přirovnáním k tvorbě Alcest, což budí zajímavost stejně jako opatrnost. Špatných Alcest je totiž na světě víc než dost. Naštěstí E-L-R se to netýká. Tato trojice, čítající dvě bezděčné blondýny a zarostlého bubeníka, stojí za velmi obrazotvornou hudbou, stojící zejména na zastřených kytarových efektech, dlouhých stavbách písní a neokázalých gradacích. Tahle jejich hra dokázala chvíli kolébat na vlnách ospalé něžnosti, aby pak nejednou budovala stoupající zvukové stěny, do kterých se ve vzácných okamžicích zapojoval čistý, leč intenzivní vokál. S tím si bohužel nebyl schopný moc poradit zvukař, protože občas jsem zjistil, že se děje zpěv jenom pohledem na pódium, aniž bych cokoli slyšel. Vliv na to bude mít i fakt, že se zpěvem se zde pracuje spíše jako s dalším nástrojem. Vždy přesně obtahoval kytarové melodie a mnohdy takto jen dokola opakoval jednu frázi. Díky tomu na mě kapela působila vlastně jako instrumentální post-rock, který mi i častým využíváním mluvených samplů připomněl místy třeba debut Lost in Kiev. Což je prohlášení, které by si kapela měla dát do rámečku. A ať si. Byl jsem totiž s nimi velmi spokojený. Když po jejich skromném, tichém odchodu, doznívaly zvuky hlasitého přílivu puštěného nakonec, byl jsem přesvědčený, že tohle musím prozkoumat hlouběji. A dle následných letmých poslechů mě sluch nezklamal.

Mimochodem, jak jsem prskal na utopené vokály E-L-R, tak co se týče reprodukce, je toto jediná výtka, kterou mohu vytáhnout. Z prostorového, srozumitelného a čistého zvuku živých nástrojů jsem byl jinak poměrně u vytržení. Výška a symetrie sálu na Flédě jde zvukařskému řemeslu hodně naproti a v kombinaci s prvotřídní aparaturou nabízel celý koncert prvotřídní posluchačský zážitek. A koneckonců i somatický, protože jak tomu tak bývá, příchod Amenry doprovázela vůně(/smrad) kadidla, v němž zasmušilí členové kapely přicházely se sklopenými hlavami na své pozice. Pokleknuvší zpěvák zaujal své místo, jak má zvykem, zády k publiku a s jediným světlem v sále, jež jej ozařovalo, začal společně s bubeníkem vyklepávat dutými železnými tyčemi první rytmy.

Následně vypuklo osmero skladeb s minimálními odlukami, ve kterých bylo fascinující sledovat tu do dokonalosti realizovanou vizi kapely. Prolnutí projekcí s jednotlivými hudebními motivy, ty bezešvé přechody od tichého plačtivého vokálu k výbuchům vokální agrese, rozechvělost jednotlivých kytarových linek podpíraná hlukovými stěnami, nic tam nechybělo. Pro někoho tam možná nebyl ten moment překvapení, ale dle mě tohle není element, se kterým Amenra chce pracovat. Stále si káží tu svoji mši a nevěří ničemu jinému než svému projevu. Jakoby ta hudba tu byla odjakživa, oni ji jen distribuují. Pro mě byl pochopitelně jedním z nejdůležitějších bodů večera ten, že tento rok zařadili do svého setlistu neskutečnou skladbu z posledního alba - Solitary Reign, u které nestíhám vždy obdivovat, co všechno lze provést s jednoduchou kytarovou vybrnkávačkou a kolik toho z ní lze vytěžit pomocí dalších hudebních podkladů, obměn temp a opačné práci s dynamikou harsh/clean vokálů než je obvyklé. Zde se teprve ukázalo, nakolik se Fléda může spolehnout na svoji zvukovou výbavu, protože z tohoto hlediska to bylo vše bez zaškobrtnutí. Jako obvykle mě pak na Brně potěšilo poměrně slušné nasazení fanoušků v předních řadách, kteří tam mávali luxusní větráky, které vždy uvítám více než pražské půlkruhy před pódiem, nemluvě o statických fotografech a podobné chamradi. Psů s iphony nad hlavou nicméně ani tento koncert nebyl ušetřen. A přitom takhle člověk přijde o mnoho dalších zajímavých výjevů, které se mohou odehrávat pod pódiem. Například já stál třetinu koncertu za naprosto statickou dvojicí, kde mužská část po celou dobu nataženou rukou svírala zadek ženské části, jakoby na tom závisel dotyčného život. Ale tak každý čerpáme energii z něčeho jiného, nevim. Pointa je každopádně taková, že Amenra dle mě nikdy nedosáhne naživo té síly, jakou má při samostatném poslechu. Na to je příliš intimní, neuchopitelná a generující tzv. "silence simulating noise". Ale za daných okolností je jejich neokázalý, jakékoli komunikace pozbytý živý projev tím nejlepším, který mohli zvolit. Je třeba je vnímat jako multimediální projekt. Očekávat od nich něco jiného v sobě a něco jiného venku. Každopádně je důležité na nich být.