Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Bylo klidné nedělní odpoledne a ve vzduchu jsem cítil krásné napětí. Ne, že bych se netrpělivě těšil na osmou večerní, ale jistě znáte ten pocit, když víte, že za pár hodin budete svědky něčeho velkolepého. Překvapilo mě, jak jsem byl neobvykle klidný. Nekoukal jsem co pět minut na hodinky, nestepoval jsem venku před divadlem, nekouřil jednu cigaretu za druhou. Bylo to takové to pověstné ticho před bouří.

Cesta po D5 byla bezproblémová, v Praze žádné zácpy a tak jsme v sedm přijeli na místo konání a v půl osmé vešli do prostor divadla na malé, tekuté občerstvení. Najednou, když jsem uslyšel šum v předsálí a uviděl tu haldu netrpělivě přešlapujících návštěvníků, přišly první pocity vzrušení. Po chvilkovém bloudění a snaze zjistit kudy se jde na balkon jsme se nakonec usadili do poslední řady uprostřed, odložili si a pár minut si prohlíželi nachystanou stage. Přímo uprostřed se honosně blíštila Wilsonova kytara, vše působilo pečlivě nachystáno a za bicíma se krčil neznámý muž obsluhující notebook. Jakmile se sál zaplnil, z reproduktorů se začalo ozývat intro, světla se postupně zhasínala a zapla se projekce. Za zvuků malých dětí hrajících si na hřišti se na plátně promítal panelák v němž se s přibývajícími večerními hodinami začala postupně rozsvicovat světla a zároveň se více zhasínalo v sále Hybernie, vše mohlo propuknout. Přišlo intro č. 2, které bylo až abnormálně dlouhé. Měli jsme pocit, že hraje už snad deset minut, ale cílený efekt zřejmě spočíval v tom, že v tom nejmíň očekávaném momentě přišli na jeviště postupně všichni členové kapely a okamžitě se ujali svých rolí. 

Hned jakmile zazněly první tóny skladby 3 Years Older a kapela to rozbalila, lidé kulili oči a pootáčeli hlavami. Jste zvědaví proč? Odpověď je jasná – zvuk. Hned na začátek musím zmínit, že zvuk byl nádherný, čistý a prostorový. Wilson se před startem tour netajil tím, že si sebou přiveze vlastní prostorovou hudební aparaturu a tenhle tah byl nepochybně dobrou volbou. Všechny nástroje byly čitelné, rozpoznatelné od sebe, nic se nebilo a i když do toho celá pětice pořádně hrábla, zvuk byl mohutný, ale nepředimenzovaný. Těžko hledat na zvuku chyby, byl výtečný po celou dobu koncertu, až se mi chtělo řvát “heuréka!” a nebo “proč to takhle neumí i zvukaři v ČR?”. 

Když Steven Wilson mezi skladbami komunikoval s publikem, rozhodně bavil. Jeho první slova nepotřebují komentář: ,,Ó, jak nádherné místo! Opravdu moc pěkné divadlo. Měli jste vidět, kde jsme hráli včera ve Vídni – takový shit! …’’, a sál mohl prasknout smíchy. Dlouho se nečekalo a pokračovalo se dalšími písněmi z nového alba. Z mého pohledu přišel první vrchol se skladbou Routine, v níž sice chyběla hostující zpěvačka a chlapecký sbor, Steven se ale předem za tuhle nedokonalost omluvil, prý se o to postará Apple technologie, kterou na notebooku obsluhuje onen tajemný pán vzadu za bicíma. Na projekci se objevil jednoduchý videoklip vyobrazující osamělou matku žijící samotnou ve velkém domě, která celé dny jen vaří, myje nádobí, uklízí, pláče a truchlí. Klip sice postrádal jakoukoli větší dějovou linku, v podstatě to působilo jako smyčka běžící stále dokola, mne to ale dohnalo téměř k slzám, jedna málem ukápla. Tohle byl čistokrevný atak na emoce, jehož cílem bylo, aby si návštěvníci v sále šáhli do svědomí a nezapomínali na své mámy, které jsou našimi matkami i v těch nejhorších časech. Alespoň takhle na mě skladba v klipové formě zapůsobila. Na albu považuji Routine za jeden z vrcholů, ovšem v Hybernii to byla jediná skladba, při níž jsem snad ani neshlédl okem níž a nezkontroloval muzikanty jak hrají. Tohle byl opravdu silný moment večera, zažíval jsem stav jako u sledování výtečného filmu či prožívání silného zážitku – zcela mne to odneslo z reality a nazpět jsem byl vtažen až zazněním posledních tónů skladby. Tohle bylo těžké citové vydírání, Stevene! 

Po vsuvce v podání Index v neobvyklém provedení se pokračovalo dále v “ruce”. Bylo znát, že všem na jevišti už se dostatečně rozproudila krev v žilách a po známkách případné trémy či nervozity ani vidu, ani slechu. Přišel další rachot. Steven popadl baskytaru, Nick Beggs chapman stick a dvouskladbová třešnička Home Invasion - Regret #9 byla nekompromisně naservírována. Snad všichni sedící kolem mě si poklepávali chodidly o zem, poplácávali rukama o nohy, pohupovali hlavami. První půle dvojskladby utekla jako voda a druhá celé Hybernii v plné nahotě ukázala, jací páni muzikanti v téhle sestavě vlastně hrají. Adam Holzman si střihl dechberoucí sólo na moog syntezátor a hned v zápětí jej následoval Guthrie Govan sólem na kytaru. K jejich přednesu neumím najít slova. Že to bylo dokonalé, fantastické? Slabá slova, ale, páni, ten potlesk! Steven to pak, myslím, okomentoval stylem, že si nejdřív myslel, že jsme jedno z těch pokojných, rozvážných publik, ale že tohle opravdu nečekal a že za to moc děkuje. My taky děkujeme!

Příjemnou vsuvkou byl následující Lazarus v plnohodnotném, celokapelním podání a ne jen jakožto akustická, zkrácená verze v podání samotného Wilsona. Poté přišla krátká pauza v níž Wilson chvíli debatoval s publikem o hudbě 70’s a 80’, na níž vyrůstal a vyzkoušel si nás ze znalostí pár jeho oblíbených kapel. Myslím, že zůstal poněkud zaskočen, když zjistil, že skoro nikdo neví o jakých kapelách vůbec mluví. S následující Harmony Korine se začlo opět promítat na plátno a přiznám se, že jsem byl celou dobu tak zasekán, že jsem si ani nevšiml, že se už několik skladeb v řadě vlastně nepromítalo. Vážně to bylo tak dobré, v průběhu celého vystoupení jsem byl vtahován dovnitř jakési nereality, stavu blaha, bylo to jako hypnóza. Sotva jsem se vracel z jiné reality a už se hrála Ancestral. Připadal jsem si jako na houpačce nebo na kolotoči, jen co jsem zaznamenal, že se hraje můj oblíbenec z nové desky, hned jsem zase čelil náletům do jiných světů. Člověk nevěděl, kam se koukat dřív, na kterého z muzikantů se zaměřit byť jen ušima. Zvuk byl i v těch nejtvrdších pasážích skladby stále výborný. Připadal jsem si jako v hudebním nebi a začal koketovat s myšlenkou, jestli se právě nacházím na nejlepším koncertě svého života nebo ne. 

Že ano, to poprvé podtrhla hned následující Happy Returns, kterou jsem po zbytek dne cestou domů nemohl dostat pryč z hlavy. A že opravdu, ale opravdicky ano, to podruhé podtrhl The Watchmaker. Plachta se snesla dolů, na ni se začalo promítat a ze zvuků kvadrofonních reproduktorů se linul tikot hodin, budíků, kukaček a dalších časosdělovačů. V tu chvíli jsem si začal pohrávat s myšlenkou, že kdybych se teď ocitl na koncertě Pink Floyd hrajících Time, že bych asi nedokázal říct, kdo dnes předvádí lepší koncert. I přes absenci Thea Travise byla tahle skladba dalším vrcholem večera. Lepší než z DVDčka, které mám nakoukáno tak tisíckrát. Vždy když jsem se díval na DVD, říkal jsem si, že dokonalejší už to být snad nemůže. Může. Naživo. Při Sleep Together už jsem se vrátil myšlenkami zpět a velice mne zaujal jeden divák sedící na balkoně zhruba ve druhé řadě na páté sedačce. Ten při téhle skladbě neobvykle ožil a začal pařit, jako kdyby se ocitl na stadionu na Metallice. Sice seděl, ale jak procítěně před sebe bouchal pěstí a u toho házel hlavou, to bylo, panečku, snad výtečnější než samotná skladba. Klučina nás opravdu pobavil, díky za zážitek! Ani jsme se nenadáli a už se hrála poslední The Raven That Refused to Sing. Dojala, uspokojila a koncert byl bohužel u konce. 

Pětice se objala, uklonila, poděkovala a odešla za bouřlivého potlesku celého sálu ve stoje, který trval snad několik minut. Věřím, že spousta z nás si přála ještě nějaký přídavek, ale také věřím, že byla většina sálu tak rozválcovaná v tom nejlepším možném slova smyslu, že nikdo nebyl schopen zařvat si o bonus. Lidé stáli, hlasitě tleskali a poté se ještě někteří zabořili zpět do sedaček a začínali vstřebávat, čemu že to byli dvě hodiny právě svědky. Jako když skončí skvělý film a neschopni ničeho jen zíráte do blba a vstřebáváte zážitek. Bylo to ohromné, bylo to bezchybné, byl to nejlepší koncert mého života. Vlastně jo, jedinou chybkou bylo to, že uplynulé dvě hodiny se zdály jako nějakých dvacet minut. Sotva to začalo, tak to i skončilo, ale to co se odehrálo, to si sebou budu nosit v myšlenkách ještě hodně dlouho…