Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Do klubu jsme vstoupili krátce po osmé hodině právě ve chvíli, kdy první předkapela - čeští NIL - hrála úvodní ze svých akusticky zpracovaných skladeb. Vybrali jsme jeden z několika volných plácků pod pódiem a naše zraky se upnuly k jevišti. Veškerou pozornost publika na sebe už od začátku strhla zpěvačka Hanka Kosnovská. Svým zpěvem a vystupováním dala jasně na srozuměnou, kdo je ústřední postavou souboru. Prvotřídní a profesionální výkon, z něhož hlavně při hrubších a vypjatějších vokálních polohách naskakovala husí kůže. NIL jsem dosud neznal, takže musím přiznat, že jsem byl příjemně překvapen.

Akustické provedení skladeb vytvářelo maximální prostor pro zpěvačku, která se mohla předvést v celé kráse svého hlasu, nicméně bez jejího příspěvku kapela zněla prázdně. Jednoduchá aranžmá a většinou pomalé skladby bez výrazných melodických linek nakonec nezůstaly bez rozpaků. Raději bych se na NIL podíval v plné palbě, to by bylo určitě o něčem jiném. Akustický set (byť obohacený o violoncello) začal bohužel ve své druhé části trochu nudit. Možná by pomohl i pohyb na pódiu, sezení na barových stoličkách není nic extra. Zkrátka, vzhledem k pěveckému výkonu zpěvačky nakonec poněkud vybledlý dojem.

Uběhlo zhruba deset minut od konce vystoupení NIL a na pódiu se ve 20:45 objevil první zahraniční host - zpěvačka Anna Murphy se svou doprovodnou kapelou. Bylo příjemné, že mezi vystupujícími nevznikl žádný prostoj. Pokud je Anna Murphy u nás něčím známá, pak je to jejím účinkováním ve švýcarské formaci Eluveitie. Její role v kapele je jí zřejmě těsná, proto se vrhla i na sólovou kariéru. S finančním přispěním svých fanoušků nahrála a vydala sólový debut, za což je dle svých slov velmi vděčná a svým “mecenášům” věnovala během večera jednu skladbu. Ale to trochu předbíhám. Publikum po pauze prořídlo a Švýcarka měla před sebou najednou novou výzvu - dostat lid zase zpátky pod pódium. Pomalý úvod první písně tomu moc nepomáhal, ale s rozjezdem skladby “Soundwaves” do svižnějšího tempa vedeného rázným bubeníkem už bylo do čeho podupávat. Zatímco H. Kosnovská se ukázala jako velmi variabilní zpěvačka, která je schopna i zařvat pořádně od plic, zpěv A. Murphy měl mnohem něžnější charakter. Technicky precizní, občas fistule jako lesní divoženka a k tomu obsluha netradiční niněry (anglicky hurdy gurdy….hehe). Oproti české zpěvačce jí ale malinko scházelo jedno - charisma.

A hudba? Rozhodně nejpopovější za celý večer. Některé skladby se příliš táhly (např. “Woebegone”) a často jsem se přistihl při vnitřním přání, aby další song už konečně byl svižnější. Zrychlení se až do konce setu nekonalo, takže se rozhodně nedá říct, že by mě vystoupení nakoplo. Něco to ve mně ale přece jen zanechalo, protože když zpětně poslouchám skladby na stránkách zpěvačky, nejen že některé rozpoznávám, ale pár se mi jich dokonce zamlouvá (zmiňovaná “Soundwaves” nebo “Harley Quinn”). Na závěr tohoto příspěvku k A. Murphy se ještě vrátím k bubeníkovi, který mimo klasické soupravy ovládal i podsamplované pady a šlo mu to náramně.

Švýcarské těleso skončilo krátce po půl desáté, následovala čtvrthodinka pauzy a ve 21:50 nastoupila osamocená Anneke van Giersbergen na pódium s nepříjemnou zprávou. V momentě, kdy Anneke oznámila, že jí na hlasivky sedla nějaká infekce a že to dnes bude trochu komornější, mi nebylo moc veselo. Má to být přece zastávka “Drive Tour”, proto jsem se těšil hlavně na živelnější pojetí jejich tvorby. A taky po předchozích kapelách (nic ve zlém!) bych uvítal něco svižnějšího. Jenže okolnosti tomu chtěly jinak.

Hlasová indispozice hlavní hvězdy nakonec nebyla tak hrozivá, jak Anneke prezentovala. Jestli jsem postřehl tři mírné “úlety”, tak je to moc. V první části koncertu došlo jen na zpěv se španělkou. Křehké a emotivní předvedení “Electricity” a “Beautiful One” muselo rozbušit hercnu každého v sále. Zařazení coveru “Time after Time” od Cyndi Lauper (rovněž akusticky) bylo překvapivé, ale nerušící. Navzdory zdravotním potížím byla Anneke vesele naladěná a vtipkovala. Uznale komentovala sborové “time after time” u fanoušků s metalovým outfitem, dušovala se, že v láhvi má vodu, nikoli slivovici a záměrně nepřesvědčivě deklarovala, že je to na turné jen samý čaj a časná večerka.

Návrat k vlastní tvorbě představovala křehká “Circles” z alba “Everything is Changing”. Po ní došlo k představení klávesistky (uups, jméno jsem zapomněl) a následovala část koncertu v podání tandemu klávesy + zpěv. Pro mě trochu slabší fáze, ale pořád bylo co absorbovat. Průlom nastal při nástupu zbytku kapely (dvě kytary, basa a bicí) při “My Mother Said” ze stále aktuálního alba “Drive”. Samozřejmě decibely vzrostly a po intimním úvodu se začaly konečně přičítat kilowatthodiny. Při následující “Even the Spirits are Afraid” to propuklo naplno - pecka jako hrom, v sále vlny a pohyb, a vibrace proudily tělem až do morku kostí. Anneke zpívá jistě a s nasazením, její zpěv je oproti akustické části téměř pohlcen zbytkem kapely, ale to je elektřina, přátelé - má náboj a miluje oběti. Podladěné bicí Roba Snijderse (nemůžu si pomoct, ale z dálky vypadá tenhle chlapík jako mírně přitloustlý Lars Ulrich) duní jako klepané koberce a baskytara by snesla korekci (to říká kolega, u mě dobrý).

Vrchol večera přišel možná trochu brzy, ale stál za to. Další věc od The Gathering (toho večera nemalé procento) “Saturnine” mě dostala do kolen. Intenzivní podání této skladby v čele s vynikající Anneke bylo mimořádným zážitkem. Najednou neexistovalo nic jiného než tento klub a tento okamžik, fakt nádhera. Samosebou, že ovace byly zdaleka nejbouřlivější.

Následující “My Boy” a “You Will Never Change” nás zase vrátily na sólové teritorium holandské zpěvačky, konkrétně k posledním dvěma deskám. Zejména druhá jmenovaná sklidila opět hlasitý potlesk. Úplný závěr měla obstarat jedna hodně stará skladba a zároveň další návrat ke The Gathering, ale dalo se čekat, že po nedlouhém vyvolávání se kapela vrátí zpět na scénu. A tak zazněla “Strange Machines” z uznávaného alba “Mandylion”, jednoznačně nejtvrdší skladba večera, a skutečnou tečkou celé akce se po návratu kapely stala až “The Best is Yet to Come”, která shodou okolností uzavírá i poslední desku. Tím byl uzavřen i tento příjemný večer a nám nezbylo než se dopravit domů a nechat si něco hezkého zdát. Třeba celý koncert znovu od začátku.