Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Beltine Fest striktně rozdělený do dvou epizod svým názvem deklaroval místa konání. Jedna etapa nesla dovětek Moravian, kdežto ta druhá logicky Bohemian. Je to už dlouho, co jsem byl naposledy na Chmelnici. Tehdy to byl ještě Exit. Dnes se klub jmenuje Nová Chmelnice a svou novotou mne přivítala přesně v půl sedmé, tedy v čase otevření bran do tohoto koncertního večera. K zaplacené vstupence jsem s úsměvem hbitě vyslopl panáčka rozdávané medoviny a směle vkročil do sálu. Zprvu musím ocenit výběr piv na čepu, která se nenesla v klasickém duchu euromoků, což je pro mnohé velice pozitivní jev. Nuže organizace se patřičně hýbala, takže po chvilce klábosení počala zkoušet první kapela…

Tou byli Slovinci Avven. Pravdou zůstává, že jejich vzezření příliš folkového ducha nemělo. Respektive jediné, co připomínalo tento žánr, byla píšťala, kterou třímal jeden z celkových šesti členů. Nicméně imidž patrně pánové neřešili a bez okolků spustili první skladbu. Na tuto akci pochopitelně odpověděla i reakce, takže se pod podiem objevilo několik hlav, které mnohdy bouřlivě reagovaly na tóny sypané z podia. Ačkoliv se jednalo o otvírací kapelu, ohlas nebyl nikterak slabý. Avven dokázali přesvědčivě zaujmout a jejich svérázný pagan metal nebyl žádnou tuctovou nadílkou. S thrashovou energií sypali melodie pohanských kmenů, notně vybízeli fanoušky ke spolupráci a celkově bylo na jejich tvářích vidět, že si gig náramně užívají. Mě osobně překvapili i irskou suitou v repertoáru, což je tak nádherná melodie, která se prostě nikdy neohraje. Zdařilý start a příjemné nabuzení nálady. Laťka stanula vysoko.

Pozitiva však nenacházím u druhé kapely Arch Of Hell. Viděl i slyšel jsem je poprvé, ale vzpamatovat se z nich nemůžu do teď. Předem se omlouvám za negativní pohled, ale nemohu jinak. Možná jsem zmlsaný kvantem muziky, která tu je a geometrickou řadou neustále vzniká. Anebo je chyba skutečně někde jinde. Kapela se jakoby nemohla dohodnout, co vlastně hrát. Tu gothic, tady zas cosi core a támhle něco z folku. A přitom se mělo jednat o melodic death, což byla jakási esence všedních melodií a obecně pojatého metalu, kterým bylo toto vše svázáno. Divný popis? Asi to tak už bude, protože marně hledám slova, co to vlastně bylo. Docela chápu, že některé kapely prostě neřeší, co mají na sobě, ale drobně se sladit by bodlo. Výsledek by totiž nevypadal jako skupina, kterou tvoří náhodní lidé z různých žánrů (hc, grunge, gothic, grind…). Jediné plus, co mi utkvělo v paměti, patří barvě zpěvaččino hlasu. Tam tu kvalitu vidím v jasných křivkách, ale zbytek? Nuda, nuda, šeď, šeď…

Třetí kapelou byli polští Helroth. Ti předvedli přesně to, co jsem zhruba očekával. Totiž klasický neurážlivý a nepřejídavý pagan metal. Toto sousto přišlo v pravý čas a líbezným způsobem nasadilo úsměv na mých rtech. Nálada se zlepšila, což potvrzovala i reakce fandů na parketu. Krev asi nejvíc vařila, když kapela vyrukovala s coverem Get To France, za jehož originální verzí stojí unikátní muzikant Mike Oldfield. Sice je to rádiová odrhovačka, ale v případě téhle skladby mi to vůbec nevadí. Určité kladné body jsou připsány taktéž díky zpěvačce, jejíž hlas notně připomínal slunné Řecko. Měla takový ten typický kolísavý ječák ala pasáže u Rotting Christ. Tohle za to stálo. Průměrné zboží na trhu, ale s dávkou přidané hodnoty srdéčka a skutečně výtečně odvedené práce.

Konečně na podiu počali pobíhat ti, kvůli kterým jsem tu hlavně stál. Cruadalach. A jak jsem se tak díval na Petru, jsem rád, že jsem přišel, protože za chvíli kapela bude asi koncertně neaktivní, nebo minimálně bez ní. Ptáte se proč? Prostě proto, že se nám na svět klube další pohanská dušička. Nicméně Petra předvedla úžasný výkon a vše dokonale ustála i v zakouřeném sále. Klobouk dolů, vážně. Na set Cruadalach jsem se těšil opravdu hodně a mé nadšení bylo adekvátně ohodnoceno. Dopřálo se mi smyslné porce energického folk metalu z uchopitelným keltským duchem. A to já tuze rád. Už v případě začátku setu, kdy vytáhli mou nejoblíbenější skladbu – Pramen Epony, jsem byl nadmíru spokojen. Následoval živelný gig bez škobrtnutí. Melodie létaly vzduchem a do tohoto prostoru nejedna hlava házela svou kšticí. Chytlavé písně s citelnou dávkou srdce a vydařenou atmosférou, kterou nemálo pomáhali vytvářet právě ti pod podiem. Vrchol byl dosažen loučivou Zlatovláskou. Stroze řečeno – nádherná práce. I přídavek byl vydupán a klan ještě zapěl píseň Hear Our Voices!. Jojo, tenhle večer se podařil.