Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Za mlada pobíhal jsem po grindových koncertech jak včelička po květech a nejednu sobotu jsem trávil na naslepo vybraných hudebních akcích, jejichž jedinou podmínkou bylo, že průměrná délka songu nesmí překročit minutu. Nasbírané hematomy po těle pak pro mě byly znakem kamarádské družnosti v něžných kotlech, kde rána loktem byla spíše takovým něžným pohlazením ve srovnání s mým obdobím ještě dřívějším, hardcorovým. Dnes mi již na naplnění grindcorové vázy na celý rok postačí letní skotačení na festivalu Obscene Extreme a tak do nějakých uzavřených prostor na tento zběsilý hudební žánr se dostanu relativně vzácně. Po více než měsíční koncertní pauze mi však již neklidně poklepávala noha a tedy jsem přivítal nabídku bujaré švédské bandy Birdflesh, na níž byl v problematice duchaprosté třískavé zábavy vždycky spoleh. Navíc sledovat jejich zmučené výrazy částečně ukrytých tváří, potících se pod bizarními plastovými maskami, vždy zahřívalo mé zárodky sadismu, jimž se zkrátka semtam musí zavdat volného dechu.

Legendární prostředí pražského klubu Rock Café již dlouho neslavilo moji přítomnost a já sám jsem byl zvědavý, zdali v železných clonách předpodiových reproduktorů stále ulpívají moje vytržené vlasy po jednom vydařeném seskoku z podia, který jsem absolvoval po velmi mizerném propočtu výšky stropu a vzdáleností světel na jakémsi obskurním punkovém představení. Dveře do prostoru jsem vykopl tak akorát včas na první předbandu, pražské Insistent, jejichž ostré riffy vyplňovaly zatím decentně naplněný prostor. Tahle sympatická hardcorově grindová řehole energicky ignorovala klasicky opatrný dav přehlížejících, jež prozatím jen uznale pokyvoval hlavou, a sekala tam jedno poleno za druhým, lákaje k laškovnému hopskoči. Rychlé změny rytmů, patřičná nasranost a nepolevující chřtán zpěváka naprosto bezpečně držely tempo a bylo zřejmé, že v divočejších podmínkách by pár kotníků polámat bez problému dokázali.

Bohužel pro mě pravý grindcore nastal úplně neočekávaně na baru, kde jela celovečerní set nechvalně proslulá kapela budvar. Já se nepovažuji sice za nějakého pivního sommeliéra, ale jsou krucinál přeci nějaký hranice! Vymysleli jsme kontaktní čočky, transfuzi krve, socialismus s lidskou tváří a podobné věci, které do té doby byly považovány za nemožné, tak jaktože dokážeme dopustit, že legálně existují podniky, kde se nedá otočit do žíznivého hrdla jiný patok než tenhle bahnitej chlív. Ještě při psaní těchto řádků dostávám jasně najevo, že žaludek prostě nenechá tuhle zradu jen tak odpuštěnou. Fakt neuvěřitelné, co tato věc dokáže.

Se skřivenou hubou jsem tedy trpělivě sledoval přípravu druhého interpreta večera, kapely Perfecitizen. To byla koneckonců zábava sama o sobě, začínaje již od bicích, jejichž palác z činelů budil zvědavost, zdali venku nechybí nějakým autům disky a konče u dialogů typu "Musíš tohle." "Ne tohle." "Vždyť mi oba říkáte něco jinýho!" nebo "Já tu mám asi blbě ty samply, zní to jen jako takový ťukání." "No to je ono!" Bylo tedy zřejmé, že zde půjde o ambice v grindový muzice, a to může dopadnout všelijak. A skutečně, již s prvním úderem bylo jasné, že tady nebude velká ručička s malou cestovat po ciferníku tak, jak jsme zvyklí. Jakkoli nebylo lehké určit barvu trasy, kterou začali Perfecitizen vyšlapávat, neubíralo jim to na v mých očích na uznání. Následně jsem pochopil, proč bicí vypadají jak svatební dort a basákovo tričko svítí nápisem Voivod. Jakoby naschvál nebylo nic na svém místě a několik rozložených písní bylo poskládáno do jedné. Tu zběsilou sypanici vypla jazzová vsuvka, tam zas divoký punkový rytmus, jež obvykle určí tempo sloky, celou píseň provokativně ukončil. Bludišťáka za hlasovou dispozici si pak odnáší vokalista, jež si občas zmučil hrdlo do takové formy, že se na to i samotný zvuk občas vybodl a ulevil si vřískavou vazbou. Zlatým hřebem byla přetržená struna kytaristy před posledním songem, bez níž jej odmítal odehrát, takže zatímco ji briskně měnil, zbytek kapely jamoval reggae-rappovou vsuvku, se kterou by se obalamutil kdejakýho pořadatele festivalu etnické hudby. Na mysl se mi vkradla vzpomínka na dávný koncert Stínů plamenů, kdy si Morbivod v půlce setu rozříznul prst o basovku, takže zbytek setu byl zkrátka bez ní. Každopádně kapelu Perfecitizen rozhodně se vším upřímností doporučím každému dobrodruhovi na poli grindové a powerviolence muziky. Je tam vize a opravdu hodně kumštu. 

Netrvalo dlouho a pódium přepadlo něžně oblečené komando nešťastníků v maskách, které rozjelo svou vyhlášenou pouťovou zábavu. Birdflesh jsou zkrátka vyhlášení svou nekomplikovaností a technickou střídmostí ve jménu roztančenosti, nadsázky a takové té správné bohapusté zábavy, kterou strhaný dělník kultury po horkém dni občas uvítá. Dav přihlížejících se již také patřičně otrkal a po kluzké dlažbě před pódiem už se to začalo vesele kroutit jak na Brueghelově obraze. Sypalo to holt jak za mlada a čtvrtminutové songy nechaly upomenout na nápis, jež se nacházel na jedné z klubových zdí - "One song, million memories." Subjektivního času koncert netrval déle než půl hodiny, a to včetně tří přídavků, což v lepším případě znamená, že se královna tuze bavila, paradoxně i díky tomu, že vzhedem k asi desetileté pdolevě od mé poslední návštěvy jejich koncertu jsem nezaregistroval kdovíjaké obměny v setlistu. Závěrečný skok do řídkého davu nejtěžšího člena této hudební trojice sympaticky završila požadovanou bizarnost představení a vlastně grindcoru obecně, takže když jsem se po celé akci polohluchý pak vydal ledovou nocí zpět domů, užíval jsem si přesně ten příjemně unavený pocit prostého naplnění, který člověk čas od času potřebuje. Navíc kombinace technických experimentátorů z Perfecitizen s prostoduchou taškařicí hrdě podepsanou logem Birdflesh vlastně splnila podmínky každé správné pohádky, které má obsahovat zábavu i poučení. Tak sladké sny.