Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 24. 3. Už jsme doma + Ottone Pesante v Kasárnách Karlín

Pořadateli Obscure Promotion se s tímhle koncertem povedl celkem slušný organizační štych. Ottone Pesante je italský žesťový bizár, který vydal nedávno EP ...and the Black Bells Rang a s ním i videoklip, připravující případné návštěvníky jejich koncertu na dost intenzivní jízdu. V Česku si v rámci evropského túrování vybrali hned tři štace k vystoupení. Jenomže Praha sice není New York, ale podmínky ke koncertování, obzvláště v pátek, jsou zde více méně srovnatelné. Obscure tak vymyslel propojení s českou disidentskou klasikou (to je ofiko žánr (v mé hlavě)) Už jsme doma, o které se ví, že je to také celkem divočina s trubkou, ale zároveň tu má početnou fanouškovskou základnu. Tím se otevřela možnost usídlit obě kapely na pódiu Kasáren Karlín, které by samotní Ottone rozhodně neuplatili. A ještě díky tomu jsme mohli vidět na plakátě Už jsme doma logo Obscure, což je docela bizarní.

Samozřejmě to s sebou nepřineslo jen to dobré. Sál byl sice slušně naplněn, ale zejména máničkami čekajícími na Doma. Při Ottone Pesante pak díky tomu byl v hledišti patrný až nepříjemně zenový klid, zatímco kapela do toho šila a vyloženě si řvala o nějakou reakci. Tihle Italové jsou sonickou polyfonií dvou trubek (míněno nástrojů), bicích a jakého obskurního vokálu, který údajně byl samplovaný. Já jsem právě zpěváka docela dlouho hledal, protože pódium bylo zahulené jak crackhouse a měl jsem dokonce jednou pocit, že na něco jeho hlas dynamicky reagoval. Zajímavé na téhle kapele je, že nepoužívá ty svý roury ke hraní nějakých výrazných melodií či nedejbože simulaci metalových kytar, nýbrž většinou vytváří zvláštní industriální pumpované rytmy s místy dronovými plochami. Ani jednou to neuteče na Balkán, což mi vzhledem k nasazení kapely přišlo úctyhodné a vlastně to bylo dost zajímavé jak v nakoplých pasážích (které si nějaký taneček vyloženě řikaly, ale holt nejsme na Sedmičce), tak v těch pomalých, které se nebály ani zdánlivě nekonečných až frustračních repetic. Rozhodně je to zajímavější a ambicioznější, než by se na první pohled zdálo. Ottone Pesante si strašně dávají záležet na tom, aby nebyli v nějaké již existující škatulce a bude s nimi ještě sranda. Akorát by si jim dle mě hodilo zkrátka menší a zpocenější prostředí.

Už jsme doma jsem samozřejmě již párkrát zběžně viděl a ačkoli jsem vůči celé té post-disidentské subkultuře, která je obklopuje, celkem rezervovaný (znáte to, šedesátiletý dlouhovlasý týpek s pérem na klobouku a tričkem Boskovice Fest 2010 a tak), nějak mě baví, nakolik i ve svém pokročilém věku působí jako studentská kapela. Budí iluzi, že si každý na tom pódiu tak nějak dělá co chce a ačkoli rytmicky a často i melodicky si to často fakt dobře sedne, působí to správně halabalácky. Jakoby za každým songem byla nějaká původní myšlenka, která se ale vždycky po začátku rozpadne do toho, že každý si chce zahrát tu svou. Mám pro to nějaké sympatie, možná jsou to ale fakt třeba jenom dobrý songy. Co se týče audience, tak jak se dalo čekat, všichni ty mámy, tetky a strejcové to všechno dobře znali, takže poskakovali jak hopíci spokojení, smradlavý, polití a bylo to fajn.

// 25. 3. Dry Cleaning + Dead Finks ve Futuru

Během posledních měsíců jsem si na základě zkušeností vybudoval teorii, že ty nejlepší koncerty stojí dvě kila a také jsem se ji pokoušel následovat. Na Dry Cleaning jsem dorazil pouze z doporučení a celkem mě vrátili zpátky do finanční Evropy. Šestikilo za vstup a sedm set za triko mi naznačovali, že tady jsme na večírku někoho, komu bych měl prokazovat patřičnou úctu. To se samozřejmě ihned projevilo hned v tom, že jsem dorazil tak pozdě, až jsem z předkapely Dead Finks stihl akorát poslední tři písně. Ale prosím, nedávejte mi to za vinu, vykroutit se z malého bytu, kde se slaví něčí šedesátiny a nemusí být hned páně Umbrtky, je prakticky společenská hra. Každopádně když jsem se na ty poslední písničky protlačil soustředěným davem dopředu, stihl jsem si ještě decentně zatančit na dobrej mladej punk s přidrzlýma hláškama mezi písněmi a zpěvákem/kytaristou přesně toho typu, že si stejnou měrou zasloužil proplesknout i obejmout. Mám to rád.

Dry Cleaning je kapela, která je... inu zůstaňme u slova divná. Ale kouzelně. Pár dní po koncertě jsem se bavil s jejich velkým fanouškem a zároveň povoláním zvukařem, který mi říkal, že jakmile na to trochu měli, začali si vozit vlastního technika, protože jejich hudební projev má prostě specifika, která se naživo nedají ignorovat stejně jako se často nedají vysvětlit neobeznámené třetí straně. Zpěvačka prakticky celou dobu spíš mluví. Nijak nahlas, nijak výrazně, skoro až nudně (hodně a la Sonic Youth v písni Tunic) Za ní drnčí prvotřídní post-punkové melodie, které jsou ale v mixu výrazně posunuté právě za onen vokál. Funkčnost takového mixu se pak otestovala první zahranou písní Kwenchy Kups, kde se zpěvačka na jistých místech jen tak tiše optá "Hm?" a je to slyšet, je tomu rozumět a vy můžete úspěšně do toho jejího zmateného světa propadnout. Dry Cleaning byl koncert, do kterého jsem místy vplynul tak, že jsem se párkrát v jeho průběhu musel doslova probudit. Působil jako takové ty fiktivní dialogy, co si občas vedete v hlavě a které vyplynou pak do prázdna či do nesmyslnosti, zatímco vám z repráků hraje váš oblíbený kytarový mix. Naprosto jsem pochopil, proč ty, které si koncert nejvíce užívaly, byly holky. Vždyť jen se podívejte na tu zpěvačku. A na její projev. To je tak úžasná kombinace jakéhosi vodního tvora s takovou tuo holkou, která vám svým výrazem neustále připomíná, že to, co říkáte, vůbec nedává smysl. Odemknout se od ní pohledem se dalo skutečně jen skrze kytaristu, který svým pohybem a výzorem neskutečně připomínal Walter Krafta (neznáš?!).

// 30. 3. FDK + Nuummite v Café v lese

FDK aka Fuck da Karrot, jak jsem se na koncertě od pravověrných dozvěděl, je kapela, která pro mě byla ten večer takovým lakmusovým papírkem hudební žurnalistiky. Za poslední měsíc se vydání jejich nového alba skloňovalo na různých místech, která sleduji v takové intenzitě, jakoby se instantně jednalo o nejočekávanější desku roku. Napjatě jsem tedy do poslední chvíle sledoval, zdali se nevelký prostor Café v lese nevyprodá a já tam budu stát před vstupem se zmačkanou dvoustovkou a smutníčkem ve tváři (lístky předem si ze zásady nekupuji), abych tam pak dorazil hezky na čas a bylo nás tam tak osm. Ehm. Naštěstí se situace pak narovnala (dochvilnost hudebních fanoušků se poslední dobou dá srovnat s dochvilností vaší první holky) a hlediště se příjemně naplnilo lidma všeho věku, sociálních kategorií a drogových preferencí.

Role předkapely se chopili Nuummite, pro které mám takovou osobní slabost kvůli tomu, že tak nějak je po očku sleduji už od jejich počátku, ačkoli mi pořád přijde, že se nějak nerozhodli, co vlastně chtějí hrát (což mi naposledy u pivka vlastně i potvrdili). Támhle je to blackovej vosol, tuhle melodická punkovka a náhle z něčeho vyběhne progová vyhrávka někam do vesmíru. Všechny tyhle jejich tváře jsou zahraný úplně v pohodě a s přehledem, ale stále vlastně nevíte na jakém koncertu jste. Každopádně když holka s pohledem šelmy pověděla, že basák je definitivně potomkem Petera Steela a začala se mimoděk přibližovat pódiu, okamžitě jsem žádal ukončení koncertu a na baru jí musel ukázat pomačkanou předmanželskou smlouvu.

O FDK jsem hudebně nevěděl prakticky nic, akorát, že mají docela silnou fanouškovskou základnu ze starých časů někde od Liberce, jejich bubeník je mi odněkud hrozně povědomej a se svojí současnou érou to berou natolik vážně, že si vozí na koncerty vlastní světla. Takže pro začátek, co se týče jejich živého projevu: kdyby FDK byla zahraniční kapela, kterou by vydávalo třeba já nevim Century Media a hráli by ve vyprodané Akropoli, vůbec bych se nad tím nepozastavil. Jsou aktuálně ve vynikající formě a velmi cílevědomí. Neříkam, že to mluvilo mým hudebním jazykem permanentně, ale některé pasáže vygradovaly do dechberoucí síly, která mně trochu vzala vítr z plachet, protože jsem regulérně ten večer vyrazil na "nějakou českou kapelu, která zněla, že má potenciál" a pak tam ty tři kytary vybalej takový souhry, že jestli to zaslechli v tour busu den předtím v Praze koncertující Cult of Luna, musely hodit vztekle kartama o stůl. To je to nejlepší, co si můžete přát - kapela s prakticky světovým zvukem za dvě kila ve vašem oblíbenym baru. Pro tohle to dělám.