Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Středa 7. srpna

V souladu s tradicí posledních let začal i letos festival Brutal Assault de facto už v úterý, kdy se areál josefovské pevnosti rozvibroval hukotem kapel warm-upového programu a v kempech vypukl tuhý boj o ta nejlepší místa, jak jsem měl možnost zaslechnout od těch, kteří bránili dobytá území před dalšími nájezdníky. Když jsem dorazil na místo činu stejně jako loni ve středu odpoledne, veškerý šrumec a šum davu se už zdál být pevně usazený mezi zdmi pevnosti, jakoby akce před rokem vůbec neskončila. Mému příjezdu ale předcházela výživná cesta jako žádná ze sta, to se musím pochlubit. Naordinoval jsem si cestovatelskou dietu veřejnými prostředky, která byla bohatá na přestupy, zpoždění v řádu desítek minut, výluky na trati a kolony na silnicích. Ano, nebylo by to správné putování pouští za vysněnou oázou, kdyby šlo všechno jako po másle nebo kdyby se nedej bože dalo v autobuse nadechnout.

Na dobře známé místo s majestátně vykovanou bránou jsem se dofuněl zhruba v době, kdy z povzdálí hřměli Voivod, které jsem za příznivých podmínek měl částečně shlédnout. Jak bláhové pomyšlení. Takhle mi jen hráli do rytmu skládání stanových tyček, i když určitě mi tam vítr foukl kousek souběžných Perfecitizen, takže nemůžu zhodnotit ani jednu show. Po vyřízení všech nezbytností ve třech různých frontách jsem bez váhání zamířil k Obscure stage (loni známé jako Metalgate, pódium v zadní části areálu), kde se už připravovali tuzemští velvyslanci prog metalu Forgotten Silence. Dopředu bylo avizováno, že se bude hrát z alba Thots, které letos slaví půlkulaté výročí 25 let. Však také Krusty pobaveně poznamenal, že kdo tuto desku pamatuje, měl by si uvědomit, že je setsakra stará. Když se ale pevná vazba kultovního alba otevřela na první stránce, nic zatuchlého cítit nebylo. Profesor basy (nebo z basy? haha) Krusty pavoučími chvaty prohmatával svůj bublající nástroj a v příznivých zvukových podmínkách lezly všechny zajímavé detaily celého sextetu ven jako na módní proghlídce. Sice jsem se musel krátce po thrashovém kvapíku v Blance vzdálit, ale intenzivní půlhodina mi stačila k poznatku, že na tohle zapomenuté ticho jen tak nezapomenu.

Svižným krokem jsem vyrazil k jednomu z hlavních pódií, protože jsem si nechtěl nechat ujít švédské Soilwork. Brzy se ale ukázalo, že plynulé přesuny areálem si budu muset narozdíl od loňska odpustit. Už při vstupu si nešlo nevšimnout, že dav lidí je tak hustý, že by v něm stála lžíce. A cestou na Soilwork jsem to pocítil ještě víc. Taky se roztrhla obloha a nejhorší chcanec jsem zbaběle přečkal v pivním stanu. Nakonec mě to stálo jeden song. Přišel jsem v jeho závěru, načež Soilwork spustili Like the Average Stalker. Identifikovat tuto skladbu nebyl problém, ale jakkoli si ji v té neuhnětané zvukové kouli užít už ano. S trochou nadsázky zvuk odpovídal rachotu, který z hudby Soilwork dělají producenti jejich posledních alb. Skladby Full Moon Shoals nebo Living Infinite jsou v pohodě, v případě druhé jmenované dokonce víc než to, ale přebasovaná zvuková kaše mě vůbec neoslovila. A upřímně řečeno, taky tomu citelně chyběl Dirk Verbeuren.

V 18:40 jsem tedy neplánovaně stihl démony Incantation na Obscure stage, kteří to svoje zaoceánské zlo rozdávali plnými hrstmi narvanému stanu před pódiem, kde právě došel kyslík. Satan dýchat nepotřebuje, stačí mu pár duší a sirný puch. Neviděl jsem toho moc, ale slyšel dost na to, abych se tvorbou Incantation doma prohrábnul detailněji. Líbí se mi, jak čiperně skáčou ze sypaček do těch nejhlubších studní smrdutého doomu. Následně jsem si dal pauzu a půlku Eyehategod provečeřel v chillout zóně, ale na druhou část vystoupení těchto Američanů jsem už byl zpět ve hře. Nemůžu říct, že by Eyehategod byli nudní, ale slabá půlhodina mi stačila bohatě. Asi jsem se nenarodil pro lásku k tomuto stylu a už vůbec ne k monotónnímu vokálu Mikea Williamse.

Protože v danou chvíli pro mě široko daleko nebylo lákadlo, za kterým bych se toužil prodírat šípkovým trním josefovského návštěvnictva, spořádaně jsem vyčkával příchodu družiny Tommyho Victora. Scéna byla pro trojici z New Yorku nachystaná docela svižně, takže to pak trochu vypadalo, že se čeká na hvězdy. Jejich vystoupení bylo přehlídkou rytmické razance s hodně hutným základem a ostrou Victorovou kytarou. Ten s ní mával všemi směry a migroval po place, jakoby toho snad měl málo na práci. Důvěrně známou položkou pro mě byla vlastně jen Ultimate Authority z předposlední desky X - No Absolutes (recenze), ale to vůbec nevadilo. Prong šlápli do pedálů a rád jsem se svezl.

Nemalé očekávání jsem vkládal do následujících Coven, což je jistě služebně nejstarší kapela letošního line upu, i když z rané sestavy z šedesátých let zůstala na svém místě jen zpěvačka Jinx Dawson. Klobouk dolů, že to tahle čarodějnice táhne tak dlouho, vždyť jí za pár měsíců bude 70. Aby to deklarovala se špetkou černého humoru navíc, objevila se na pódiu v rakvi. Z toho se všichni režiséři a kameramani mohli posrat, to ještě v životě neviděli, takže rázem začal každý pátý točmistr natáčet tu zhýralost a z atmosféry zbyl jen pahýl. Náladu mi pak musel zvednout svěží retro rock, který vůbec nebyl retro, protože byl true. Jinx vystoupila se stříbřitou maskou na obličeji (načež ji odložila) a přes počáteční zvukovou nevyrovnanost (mooc kláves) se prozpívala do popředí. Z tohoto by si fanoušek takových Devil’s Blood jistě stříkl do gatí. Všichni víme, proč se taková kapela vůbec ocitla na metalové akci a nezbývá než pochválit dramaturgii. Ze slavného alba Witchcraft … (1969) zazněly minimálně White Witch of Rose Hall a F.U.C.K., znalci by jistě přikopli další názvy. Coven zazářili.

Na závěr mého prvního festivalového dne jsem se uchýlil na hlavní náměstí, kde posledních 10 minut ze své hodiny slávy kroutili Cult of Luna. Na ně jsem se vlastně chtěl podívat taky, ale cesta areálem se poněkud protáhla, neb vedla kolem jedné z pivních základen, kterou mé vyschlé hrdlo z obskurní satanské mše odmítlo nechat bez povšimnutí. Lunární hoši zrovna v tranzu gradovali závěrečnou skladbu. Během těch pár okamžiků mě stihli zaujmout dva bubeníci, kteří jako jeden muž poháněli motor na mlžný post-metal. Brzy však nastal čas soustředit pozornost na pravé pódium, kde se přestal rozehrávat (jeden) bubeník Horgh. Hypocrisy jsem si ještě před odjezdem oživil nahrávkami z přelomu tisíciletí a při jejich poslechu mnou zacloumala jízlivá otázka, proč jsem je naposledy protočil někdy před x lety. Odpovědi jsem se nedočkal ani v průběhu koncertu, protože Hypocrisy zahráli velmi dobře. V minisouboji s tour-kolegy Soilwork dopadla parta kolem Petera Tägtgrena mnohem lépe. Začalo to orchestrálním intrem, z něhož se vyloupla Fractured Millenium. V podobném duchu se pokračovalo, slavné štychy hrály prim. Doufal jsem, že uvidím Horgha v akci, ale na svém vyvýšeném trůně se těšil hojným dávkám mlhy, které jeho kumšt skryly před veřejností. No, ruku na srdce, třeba v takové Roswell 47 se zrovna nenadře, že. Jeden z nečekaných vrcholů středy už ale stejně nešlo zvrátit, hitovka Fire in the Sky mé dojmy ještě povzbudila, a tak se mi šlo po jedné ráno spát růžově, čemuž ještě pomohly pohodově houpavé vody The Ocean kdesi z dálky.

Čtvrtek 8. srpna

Zatímco včerejšek jsem z větší části strávil v okolí Obscure stage, dnes jsem měl v plánu držet se spíše v blízkosti dvou hlavních pódií. Než jsem ale vyrazil do centra dění, zvolil jsem obhlídku okolních pohostinství. Po včerejších Incantation a Coven nešlo vynechat návštěvu béčkového bistra U Satana. Výplach hrnce od zelňačky sice nenadchnul, ale následné posezení ve stánku U Mordýře odplavilo veškerou podivnou kyselost až na samé dno a zůstala jen znamenitá chuť skrytá pod neprodyšnou smetanovou pěnou. Po obědě se šlo na plac a v první řadě na legendu Sacred Reich. Není to dlouho, co jsou zase pohromadě a ještě kratší dobu jsou v sestavě s mladým kytaristou Joeym Radzivillou a navrátilcem Davem McClainem, který dlouhá léta držel rytmus Robbu Flynnovi v Machine Head. Usměvavý sympaťák Phil Rind za mikrofonem a s basou v ruce se svým výrazem příliš neslučoval s vražedným pohledem jedovatého zombíka na kapelní plachtě, ale uvolněná nálada a nadhled ještě nemusí znamenat, že noha půjde z plynu. Sacred Reich předvedli jisté vystoupení, zavzpomínali na staré doby i přihodili ochutnávky z nové desky Awakening, která už je jistě k sehnání. Zazněly nové skladby Divide & Conquer a Manifest Reality, z nichž hlavně prvně jmenovaná se jevila jako koncertní jistota. Vystoupení mělo pořádné koule, circle pit se málem ani nezastavil, vlastně jen jednou. To když Phil Rind vyzval všechny k objetí v rámci manifestu všeobecné lásky. Ale jo, je to sympaťák.

Bezprostředně po Sacred Reich jsem se vnořil na číhanou do džungle dister, kde moje páska s čipem na ruce vibrovala vzrušením. Jednoduchost platebního úkonu, kdy stačí přiložit náramek ke čtečce, svádí k nespoutaným nákupům, to mi věřte. Stejně jako top-up (nabití) virtuálních peněz, které lehce vyměníte za voňavý vinyl nebo pevnou tkaninu. Ďábelský nástroj, z jehož moci prchám do Metalového chrámu. Modlitby byly vyslyšeny zpočátku jen vlažně, protože zvuk Metal Church byl v první skladbě Damned If You Do mizerný. Mike Howe nebyl slyšet (dokonce si sám ukázal) a všechno přehlušily basy. Později se vše zlepšilo, ale kdykoli se skladby dostaly do fáze zvýrazněné rytmiky, křehká zvuková rovnováha se rozkymácela. Pár takových šrámů odnesla jinak krásně šlapavá Needle and Sulture. V těch nejintenzivnějších momentech ale šly všechny nuance stranou. Výborné podání starých šleh Badlands, Beyond the Black a závěrečné Fake Healer nemohlo dopadnout lépe. Mike Howe je pro mě stále nejlepší zpěvák Metal Church a se současnou sestavou v zádech věřím v ještě alespoň jednu pořádnou desku.

Další páni na holení, na které jsem byl zvědavý, byli taktéž veteráni Sodom. Nabroušený Tom Angelripper se tvářil vážně, když cedil skrze zuby kritiku lidstva a náležitě hrdě, když v pauze představoval novou sestavu kapely. Nepřehlédnutelnou lidskou masou byl především bubeník Tormentor, zajímavý návrat po mnoha letech pak ztělesňoval kytarista Frank, který se kdysi podílel na nejslavnějších nahrávkách kapely. Sodom předvedli suverénní show, které se dostalo gradující odezvy, až to v kapelníkovi vyvovalo něco, co alespoň vzdáleně připomínalo úsměv. Když hráli nezbytnou Agent Orange, před pódiem to vřelo jako v nádrži plné piraní.

To už se areálem jako lavina šířila zvěst, že obrácený křížek na čele Glena Bentona zůstane zřejmě za oceánem z důvodu zmeškání letu, kterým se Deicide měli dopravit na starý kontinent. Počáteční všeobecný šok se brzy proměnil v prudký pokles renomé této kapely, což opakovaně dosvědčovaly různé hanlivé hlášky a výkřiky fanoušků, kteří se s touto odvrácenou tváří reality nemohli smířit. A to ještě nevěděli, že o pár desítek hodin později zahrají Deicide na belgickém Alcatraz festu jako spořádaní profíci.

Mě pro změnu vyvedlo z míry zjištění, že jsem pro dnešek propadl thrash metalové vlně, která se měla ještě zvednout o dalších několik pater díky koncertu Testament. Původně jsem měl v plánu zaskočit konečně k Octagon stage, abych se přiučil něčemu novému (koneckonců Testament jsem viděl před necelými dvěma lety v brněnském Sonu), ale nakonec zvítězila slabost pro Billyho družinu. A brada mi poklesla i tentokrát. Testament potvrdili svou výstavní formu, která v jejich současné sestavě má sílu třaskaviny. Nabušený setlist skýtal i překvapení v podobě Low (herdek, taky by se mohlo oprášit něco z Demonic, no ne?), ale jinak samé osvědčené rány karabáčem, tu staré, tu novější. Pro mě měl cenu zlata trojlístek z The Gathering - D.N.R., Legions of the Dead a Eyes of Wrath. Podobně zapůsobila i šlapavka Formation of Damnation. Některé skladby doznaly mírných změn, asi hlavně kvůli Skolnickovým sólovým výpadům, v nichž se rochnil jako čuník a přidával takty, i když mu Chuck Billy permanentně drancoval zásoby trsátek. Zvukově to taky byla čistá hra, úplně jiná liga než některé odpolední kapely, které se občas praly s erárem. Testament jsou buldozer a to podepisuji krví, jako každou správnou závěť.

Meshuggah respektuji a uznávám, ale po té výživné náloži to chtělo trochu změnu a odlehčení, tak jsem zvolna zamířil k Obscure stage, kde se měli představit Kampfar. Tenhle jiný soudek mi ale neudělal moc dobře. Po intru a dvou skladbách jsem byl na ručník (čti další Radegast), protože na tolik skočnosti a zpěvných melodií nebylo moje vědomí v probíhajícím thrash metalovém dni připraveno. Takže zpátečka, burger k večeři a Anthrax (haha). Věřit tomu, že energie Joeyho Belladonny pochází jen z ranního joggingu a zdravé stravy se mi tedy moc nechce. Sebevědomí a vitalita tohoto načesaného raráše by se daly krájet a rozdávat potřebným, ale stejně by neubývalo, i když se blíží šedesátce. Ať je to jak chce, Anthrax mají v jeho projevu silnou oporu a taky není na škodu, že se mohou pyšnit jedním z předních uživatelů slova fuck ve všech možných variantách. Páni, to byl sprosťák. O jeho pěveckých kvalitách mám takové klouzavé mínění, ale jeden fakt mluví jasně - ochotně jsem vydržel celý koncert, i když jsem bezpečně znal jen poslední song. Tím byla skladba Indians. Vážně to mělo koule, k čemuž výrazně přispěl i famózní Charlie Benante.

Poslední kapelu mého čtvrtečního výběru jsem shlédl na základě kamarádského doporučení. Zatímco Brutally Decased balili fidlátka po svém druhém dnešním vystoupení (nahradili Deicide aneb štěstí přeje připraveným), zpracovával jsem první dojmy z probíhajícího vystoupení mně dosud neznámého tělesa Carpenter Brut. Jakýsi synth wave, synth pop, čert vem škatulky. Klidně bych to nazval synth ride, protože to jízda opravdu byla. Kytarista, bubeník a klávesák (nebo hráč na syntezátory zní líp?) to rozjeli ve velkém stylu a s pikantní videoprojekcí za zády nás vtáhli do rozličných příběhů, které většinou prsatou krásou začínaly a vyhřezlými vnitřnostmi končily. Občas se ozval i povědomý zpěv ze záznamu (např. Garm z Ulver) a závěrečný cover Maniac z filmu Flashdance rozezpíval všechny, včetně těch, kteří v džískách plných nášivek ještě trávili poslední ozvěny thrashmetalového dne. Carpenter Brut se vymykali tím nejlepším způsobem a teď už jen najít čas na všechny ty béčkové a céčkové snímky, v nichž je pouhá motorová pila ještě milosrdně rychlá.  

Druhý díl již brzy.

Redaktorovi byla udělena novinářská akreditace pořadatelem.