Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Chimera Black Night přišla s oznámením druhého ročníku celkem brzy po tom prvním loňském. Nebyl důvod si nezapsat toto datum do diáře a vyčkávat jistě zajímavou soupisku. Ovšem později se ukázalo, že ve stejný datum budou v Praze ještě lomozit SunnO))) a chuť stihnout obojí byla veliká, leč něčemu se prostě muselo dát vale. Tentokrát jsem oželel hlukaře a vyrazil na blekaře, ale i tam jsem vlezl o něco později, stejně jako loni, takže jisté tradice zůstávají zachovány.

Oproti prvnímu ročníku se dvojka pyšnila větším počtem vystupujících. Jednička představila šestero kapel a dvojka vytáhla hned osm. Sice na plakátu můžeme uzřít sedm stylových log, to osmé se do platné verze již zřejmě nestihlo vměstnat. Harmonogram totiž sliboval ještě Naurrakar na samotném začátku festivalu (15.00 – 15.40) a hned po nich se nálady měli zmocnit Somnus Aeternus. Ani jednu kapelu jsem neviděl, neb je možné je vídat na tuzemských podiích častěji a ostatně by ani tohle nebyla moje živá premiéra, ale pojďme k dalším zážitkům.

Sól vedu v patrnosti již delší dobu, jejich jméno vídám na plakátech často, ale vždycky mě to nějakým způsobem dokázalo unikat. Tentokrát jsem byl hodně zvědav, jelikož už samotná zvukovka slibovala nevšední zážitek. No, nevšední… jde o to, že depresivní black (proslulá zkratka DSBM) v našich končinách nehraje zrovna každý a jediný, kdo mě od boku napadá, je akorát Trist, u nějž ani nevím, zda je ještě činný. Sól tak mají o ojedinělost postaráno a nutno přiznat, že žánru nedělají ostudu. Melancholické melodie dokážou perfektně prostřídat svižnější rotykou a vokalista má zajímavý hlasový rejstřík. Od klasického brumlání dokáže výtečně ječet, přesně ve stylu oněch depresivistů, jindy zase využije čistý hlas, či jen šepot. Vše skvěle funguje a kontrast stylově doplňuje ještě pódiová prezentace, kdy mají všichni zúčastnění bílé masky, což dodává náladě na odcizenosti. Tohle mě opravdu mile překvapilo a vidím v kapele jednu z tuzemských nadějí.

Urgehal jest pojmem v rámci undergroundu a tak není divu, že po skonu jednoho z nejvýznamnějších členů kapely – Trondra Nefase, vznikla v Čechách poctu skládající kapela. Jmenuje se Tribute To Urgehal, žádný revival, ale čistě tributní kapela, což je celkem citelný rozdíl, který důsledně ctí odkaz umělce, kterého předkládá. Nicméně složení kapely je totožné se Sekhmet, takže záruka kvalitního přednesu je zpečetěna. Skupina je věrna prapůvodní podobě vystupování blackových kapel a tak na nich lze vidět opravdu zlé líčení, které těsně před vstupem k samotnému hraní je ještě okrášleno o krvavé prskance. Možná už je to ohrané, ale mě tohle divadlo vždycky baví, zvláště u těch, jejichž muzika je v tomto duchu pevně zakořeněná a nápaditá, žádné blbosti, žádné svezení se na trendu a podobně. Tihle chlapi ví jak na to, ostatně nyní byl jejich repertoár důsledným průřezem bohaté tvorby norských Urgehal. Legenda na moment ožila se vší energií, kterou taková hrubá kapela kdy mohla mít. Dokonce i ta kultovní Enziferova maska se spoustou ostnů se objevila, jelikož ji po celou dobu setu na sobě měl kytarista Alastor. Agares má čím dál hrozivější vokál a od dob Rotgor se patřičně vyzpíval, respektive vyřval. Takhle vypadá ryze zlý black metal.

Paara je blackmetalovou kapelou z Finska, která hojně využívá folklorních podkresů. Respektive do svých skladeb vkládá tajuplné pozadí, které evokuje dávné obřady magických druidů. Prostě jsem takový pocit měl, jelikož jejich skladby se táhly ve velkých stopážích, čímž dopřávaly rozkvětu bohatých kompozic a roztodivných konstrukcí. Všechno to ale dávalo smysl, ale mělo to jedno dost nelibé úskalí. Když kapela zrychlila a začaly jet ty takzvané sypačky, docházela jim šťáva a nápaditost. Tyhle pasáže byly až moc úsměvně jalové a vždycky to se mnou nepříjemně škublo. Zbytek skladeb se nesl v podmanivých barvách a díky trojici (!) vokalistů se zajímavým hlasovým rejstříkem byl zážitek opravdu neúnavný. Co mi trochu zamrzelo, bylo slabé zapojení zpěvačky, která si tu jen němě stála, občas famózně vytáhla určité momenty, ale jindy klidně odešla do backstage a vrátila se, až když opět přišel její čas. To je takové, ani nevím jak to říct, nevkusné. Jinak mě ta kapela opravdu zaujala a dokázala dobře vtáhnout do děje, ze kterého mě naopak nemile vytrhlo dupnutí na nohu od jednoho neskutečně rozpařeného jedince, který kolem sebe svým nepříčetným běsněním vybudoval prostor o čtyřech metrech čtverečních. Tenhle chlapík měl naváto, už když jsem přišel a byla jen otázka času, kdy mu energie najede. Nehodlám to komentovat víc, než jen tím, že mi to trochu kazil, protože na místo toho, abych se stoprocentně koncentroval na dění na podiu, musel jsem neustále hlídat svůj osobní prostor, aby do mě tenhle šílenec nevrazil. Každopádně Paara bude dobrým doporučením pro všechny, kteří mají rádi atmosférický black s příměsí zdravého pohanství.

Mork mě nejdřív vykouzlili úsměv na tváři. To kvůli tomu, že kytarista se svou holou hlavou zvolil líčení, které se podobalo vzoru, jež můžeme znát z umakartových stolů. Prostě mě tahle asociace probleskla hlavou, nic víc. Jinak je Mork projektem Thomase Eriksena, který to celé táhne od roku 2004. Hraje tradiční a velmi svěží black metal, který by nejeden nadšenec dokázal olepit štítkem TNBM. Mělo to v sobě prostě všechno, svižnou a důsledně melodickou hru s výrazem bestie (vzpomínal jsem kupříkladu na Gorgoroth) a rovněž dokázal vytáhnout i šlapavé pochoďáky s ostrou dikcí. Tady jsem se vážně nenudil a užíval si tu skvělou jízdu od začátku do konce. Právověrný black, co dokázal chytit za srdce. Vedle toho se mi i podařilo ulovit trsátko, což je báječná trofej.

Imperium Dekadenz mi na poslední desce docela sedli, ale v průběhu večera si dokázali vyskládat určitou nevoli. Ne že by hráli špatně, nebo měli nějaký nepřístojný způsob vystupování. Jen mi přišlo, že nedokázali zdravě odhadnout míru času, který stráví na podiu. A tak došlo nejprve k prvnímu a pak ještě k druhému přídavku, které tvořily celkem dlouhé skladby, které ostatně nejsou v jejich repertoáru ničím neobyčejným. Vzhledem k tomu, že už se blížila půlnoc a před námi byl ještě jeden interpret, tak mi to přišlo dost nefér. Já jsem ani nijak výrazně nepocítil tak obrovské nadšení, které by je mohlo na podiu udržet (míněno ze strany fanoušků), ale pokud to tak vycítili… Nicméně nutné je uznat jejich osobitý styl, který důsledně provětrává silácké melodie (neplést s power metalem), které oslavují dávné říše a události. Však i podium zdobily dva stožáry s římskými helmicemi, mezi nimiž byl na řetězu zavěšen opeřenec, jehož podobiznu najdeme i v samotném logu kapely. Jinak to bylo celkem fajn vystoupení. Sebevědomé, střízlivé (až na ten závěr) a celkově vládla spokojenost.

Darkend jsou Italové a hrají zajímavě pojatý melodický black. Nebojí se orchestrací pouštěných odkudsi z pozadí a nebojí se kytarových sól, což je na black metal obecně jakýsi anomální jev. Jejich styl vystupování však měl velmi poutavého ducha. Nejprve postavili řetízkový plůtek v přední části podia, kdy byly dva prostřední sloupky po stranách vyšší a na špici ukrývali stylový svícen s magickými symboly. Ovšem nejvíce uhrančivě působil vzrůstem drobný zpěvák, jehož pohyby měly kazatelský ráz a tempo lenochoda. To působilo v kontrastu s celkem ostře rychlou muzikou zajímavým způsobem. Velmi zajímavá podívaná, která však doplácela na po půlnoční čas, kdy v sále zůstalo necelých padesát hlav. Já to krásně sledoval od zvukaře, kdy jsem se po celodenním stání musel posadit na zdejší stůl. Před sebou jsem měl nádhernou scenérii se vším, co k ní patří. Nic nebránilo výhledu a připadal jsem si jak v kině. Studiově mě vždycky Darkend přišli trochu rozhádání, to znamená, že mě chvíli dokázali skvěle bavit a jindy skvěle srát. Tady to byl takový šibalský průsečík, který měl od každého trochu, ale díky poutavé prezentaci to nebylo tak fatální.

Druhý ročník je tedy za námi a třetí jistě před námi. Dorazivší určitě neprohloupili, jelikož šlo o opravdu dobře zvolenou nabídku různorodého blacku, kde si přišel na to své asi každý. Co by však do budoucna chtělo trochu posílit, je nějaké sezení. Při tak dlouhé akci (15.00 – 01.00) by vážně bodlo mít těch židlí víc, než je pro cca dvacet lidí. Hádám, že nejsem takového názoru sám, protože jsem si v jednu chvíli vyslechl povzdech jedné Němky, která ke svému doprovodu překvapeně a zklamaně pronesla „Keine sitzen? Keine stühle?“. Ale možná je na vině provozovatel klubu, který by ostatně měl zapracovat i na vytírání, protože jsem se po celý den neustále lepil k podlaze a bál se skoro pohnout, abych si neodtrhl podrážku. Když se pak v prostoru mezi kapelami jemně rozsvítilo, bylo na podlaze krásně vidět kudy vedl svou dráhu mokrý hadr, protože ty černé šmouhy na povrchu, který kdysi býval parketami, jsou patrné jak vrásnění na Barrandově. Myslel jsem si, že heslo, co je mokrý, to je čistý, razí jen uklízečky u nás v práci, ale zjevně je to globálnější problém. Ale nechme to stranou, koncert se vydařil, duše byla oblažena a ani na zvuk si nemůžu nějak výrazně stěžovat. Chmelnice se zase v tomhle dost důležitém bodě lepší, řekl bych.