Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je tomu bez pár dní přesně rok, co se tuzemská špička black metalu Inferno ukázala v Praze na prknech Nové Chmelnice. A jelikož já Inferno tuze rád, nebyl důvod k výmluvám o nepřítomnosti. Zvláště, když soupisku vystupujících ozdobilo logo Acherontas i Djevelkult. Pár dní před akcí se pak ještě pořadatel, kterým byl Chimera Black Production, vytasil s předskokanem, jímž se stalo těleso Mallephyr. Samé slušné vyhlídky.

Do klubu jsem vešel celkem brzy a hned po odbavení u vstupu se střetl se Ska-Gulem, s nímž jsem úspěšně příjemným povídáním zabil netrpělivé chvilky před první kapelou. Uteklo to velmi rychle, neboť po nedlouhém čase už do útrob lepivého sálu vábila první skladba od Mallephyr. Tahle kapela nám krásně zraje. Loni natočila skvělé album, které dokáže perfektně přenést do živé podoby. U téhle bandy platí, že je lepší znát jejich tvorbu už dopředu před koncertem. To proto, že sama o sobě je poměrně komplikovanější a než člověk stačí pochytat všechny ty riffy, už je strunná sekce dávno někde jinde. Proto je dobré přípravy nepodcenit, aby pak prožitek s live vystoupení měl větší intenzitu. Alespoň takový mám dojem, neboť když jsem před dvěma lety slyšel první nástřely budoucí desky, nějak jsem se nechytal. Teprve domácí poslech dokázal plnohodnotněji rozkrýt pravou podstatu a podat pomocnou ruku v orientaci. Při koncertu je to pak jedna velká jízda, kdy si ty všelijaké vyhrávky a zvraty skvěle užíváte. Opat běsnil jako ďábel, sázel ostré kytarové výpady a ještě k tomu zvládl barevnou hru se zpěvem, kde vedle svého klasického chrčení zabrousil i do čistých poloh. Basující palby spolu s rychlokadencí bicích měly pak uzemňující charakter. Na rozjezd večera opravdu vkusná záležitost, která byl těžce silným kafem, které muselo náležitě nakopnout. Stav kapely je skvělý, je radost prožívat tu intenzitu i pod podiem.

Djevelkult jsou raraši z Norska, co drtí black metal od nějakého roku 2010. Země původu však ne vždy dokáže být zárukou dobré kvality. Alespoň mne v tuto chvíli jejich běsnění nedokázalo tolik zpražit, abych si letěl koupit k merči jejich nahrávku. To Mallephyr měli o poznání lepší drive. Ne, že by Norové byli nějací hudlaři, ale nějak jsem to jejich zlo nedokázal plně vstřebat, uchopit, či jakkoliv jinak se ponořit do spleti skladeb, co nám z podia sázeli. Byla to jistota, bylo to rytmicky dobré, jen ta basa byla v první polovině setu až moc vytažená, takže se kytary strašně skrývaly. Později se podařilo basu trochu stáhnout a konečně tak mohly vylétnout ty typické včelíny. To byl možná moment, kdy mě jejich muzika začala konečně nějak víc bavit a hýbat se mnou, jenže to už se set přehoupl přes polovinu a pozvolna se blížil ke konci. Možná by to chtělo taky nějakou tu předpřípravu, kterou zásadně podceňuji. Nicméně nemohu říct, že by Djevelkult byli špatní, ale tenhle večer měl zcela jiné matadory.

Inferno mne dokázali opět dostat do stavu duševní nepřítomnosti. Nevím, zda je to jistou magickou esencí, která se podprahově dere skrze jejich muziku ven, či snad něčím jiným, ale jejich koncerty jsou naprosto famózní. Líbí se mi už ta skvělá ucelenost a určité ohraničení setu, které zcela dokonale podtrhuje současný směr skupiny. Prostor klubu je ponořen do mlhy, kdy sotva vidíte na bubeníka i z prvních řad, do nozder se vrtá omamná směsice vůní palících se látek a z ticha vyvstává mocné vazbení a skřípění Ska-Gulovi kytary. Jemné a citlivé prolnutí s ambientním podkresem pak předznamenalo nástup první skladby. The Innermost Disillusion už se svým prvním masivním nástupem zapříčinila chvění po celém těle. Přelétal mi mráz po těle a já plně oddán tloukl tělem do rytmu kosmického chaosu. Volnější pasáže měli naprosto odzbrojující účinek. Adramelechovy svíjející se pohyby byly jak poselství zpoza druhé strany, je to jako by na vás sahala sama smrt, když vystrčil ruce z té husté mlhy a kázal jimi prostému nevědomému lidu pod podiem. Vypůjčený bubeník Tom z Mallephyr do bicích řezal neuvěřitelné bomby, které z té tmy pulzovaly tělem a zvyšovaly rychlost krevního oběhu. The Firstborn From Murk je už dlouhodobě osvědčený flák, který vždy skvěle zapůsobí na mysl přítomných, ani tentokrát to nebylo jinak. Na podium se vploužila postava a hned si to šinula k mikrofonu. Oním druhým pěvcem se stal Acherontas, který tak s kapelou odcelebroval skladbu Gate-eye Of Fractal Spiral. Po posledním kousku se do uší opět vrtal ambientní podklad s mocným až nepříjemným vazbením, vše se pak pozvolna ztrácelo do ticha a všichni věděli, že tohle byl jeden z koncertů roku. Všechna ta superlativa neříkám jen tak nadarmo. Inferno je jak studiově, tak živě jednou ze zcela výjimečných kapel blackmetalové scény obecně. Kdo to nezažil a nesnažil se porozumět jejich hudbě, těžko to ocení. Být vámi, tak jejich koncerty nevynechávám, ten zážitek má neskutečně intenzivní charakter a citelný dopad.

Měl jsem trochu problém se sám se sebou srovnat, protože mě set Inferna pohltil možná až moc. Možná jsem až nezdravě oddaný kapele, ale prostě to tak berte. Následující Acherontas jsem pak začal plnohodnotněji vnímat až po nějakém třetím songu. Nějak jsem se hned nedokázal naladit na tu jejich rovněž okultní helénskou vlnu. Já ani nevím proč tuhle kapelu furt zanedbávám. Studiové nahrávky sklízejí úspěchy, ale k mému uchu se už jaksi nedostanou. Čím to? Ptám se sám sebe, jelikož jejich živá produkce mě náramně baví a chytá za správná místa. Svižné kytary s kazatelským vokálem dokázaly omámit velmi silně. Zvukově bylo taky všechno v pořádku a na svém místě. Na kapele byla vidět síla, se kterou ty písničky tlačí ven. Byla vidět oddanost k žánru a nepodceňování situací. Musím říct, že živě jde o velmi slušnou nabídku poctivého blacku s nádechem mystiky. Ono se to sice nemusí hned projevit, ale nějaké tajuplné kouzlo to v sobě má. Každopádně Acherontas nenechali nic náhodě a odpočinek jim byl cizí. Stále se to hrnulo ve velkém tempu, jako by to bylo naposledy. Nutno smeknout nad skvěle odehraným koncertem se vší šťávou a energií, kterou taková vystoupení mít mají.

Co potěšilo byl fakt, že se dohrálo někdy v půl dvanácté, což je na všední den naprosto skvělé. Žádné zádrhely během celé akce, všechno zjevně klapalo jak má, takže si píšu, že mám za sebou jeden z nejpovedenějších koncertů letošního roku. Pokud bude mít nějaká akce tendence útočit na podobné pozice, rád budu u toho.