Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Už jsem si říkal, že statisticky by se mi ta karma měla vybalancovat. Onemocnět přesně v data koncertů Dark Buddha Rising a Idles, které se ještě odehrávaly na moje narozeniny a na které jsem se těšil ještě dřív než byly ohlášeny, to u mě překonává snad jen pozdní objev hudby kapely Swans, jež nastal cca tři a půl minuty po jejich úplně posledním koncertě. Na kterém jsem nebyl. S takhle nabytým barem neštěstí bylo zřejmé, že by mělo v dohledné době přijít něco překvapivého a zásadního. Třeba by po dvaceti albech mohl dorazit do Česka jeden ze zásadních synťákových průkopníků, který teprve před nedávnem poprvé zavadil na globusu o Prahu a na nějž léta usilovně čekala řada poctivě stárnoucích hudebních fanoušků, zatímco já jej objevil teprve nedávno skrze poslední album, vynikající Savage (Songs from the Broken World) (recenze zde)

.
Taková situace vyžaduje samozřejmě výrazně pokornější přístup k celé misi, takže jsem se ve frontě, jež vedla až na ulici, snažil nedávat příliš ostentativně najevo, že lístek na koncert jsem bohapustě vyhrál v soutěži a prohlížel si alespoň bohatou věkovou a třídní škálu návštěvníků nořící se do úzkých útrob Lucerna Music Baru. Potenciální past v podobě koncertu kapely Rybičky 48, jež se odehrával souběžně ve velkém sále Lucerny, nezaznamenala výraznější průnik fanoušků, takže se snad nikomu nepřihodila nemilá záměna prostor. Nepřál bych to asi ani jedné straně.

V Lucerně to již znám téměř lépe než doma, takže po rychlém rozkoukání a povinném počtu tequil, otupujících mé sociální fóbie jsem se opět starým fíglem proplížil k levé straně pódia, přesně v okamžik, kdy se americká předkapela Nightmare Air pokusila nijak úspěšně roztleskat publikum, což je u druhého songu vždycky prekérka, za kterou bývá skupina většinou patřičně vytrestána. Obzvláště když čekání na Česko doposud opomíjející hvězdu má tím být ještě o půl hodiny prodlouženo. Byla by škoda si ale tuto bandu odpustit, protože shoegazové kytary, divoké bicí a post-punková elegance této energické trojice zkušeně zamlžily vědomí, že se jedná jen o předěl ticha a hlavního protagonisty večera. Překrásná vysoká diva s baskytarou, skrývající půlku tváře za ofinou občas dávala pocit, že občas snad ani nezpívá, spíše písně vydechuje. Výjimečně ohavný, leč srdnatý kytarista si zjevně zase užíval semknutého pocitu kruhového pódia, které buduje pocit, že jste téměř v centru dění a poskakoval tam jak čert s píšťalou, když zrovna nedoprovázel set vynikajícím jekotem. Příjemně překvapil zvuk, kde zejména u předkapel s trochu nadstandardími zvukovými požadavky bývají tyto často vesele přehlíženy a vzhledem k tomu, že jak nástroje, tak vokály pracovaly často s echy, delayem a kontrastem tichého hlasu zpěvačky s divočícími instrumenty, nebylo nic na ničí úkor a podařilo se vytvořit tu ideální post-rockovou hmotu, do které se lze ponořit a na chvíli zapomenout. Doma jsem se jenom utvrdil, že nešlo pouze o kouzlo okamžiku a moc rád bych je tak potkal někdy zase v klubu. A ideálně bych pro to rád nemusel jezdit do jejich domovských Los Angeles.

Čekání na ústředního hrdinu dne bylo překvapivě kratší, než bych býval čekal, očividně vše již bylo zboucháno dlouho před začátkem a nebylo třeba po předkapele kdovíjakých úprav. Z publika se ozývalo v čím dál větších frekvencích nadšené vískání a zjevně už v šatnách tak muselo Garymu dojít, že tady neni na malinách, že se na něj čekalo dost dlouho a ať si to laskavě uvědomí. Gary Numan si to laskavě uvědomil. Žádné intro, žádné trylky, žádný teatrální příchod na pódium. S prvním masivním úderem písně Everything Comes to This celá kapela prakticky vskočila pódium v roztodivných agonických pozicích. A jelo se.

Teď je ale nutné si trochu představit onu situaci. Nasaďte si na hlavu sluchátka. Tak, teď vyšponujte volume co nejvíc doprava, co si troufnete. Teď si ten song pusťte. Pořád málo, vohulte to, nebojte se. Ták (stejně je to málo) a teď si představte, jak bez přípravy tohle najednou spustí, zatímco se na pódiu ve všelijakých polohách pohybují prazvláštně vypadající lidé, z nichž na minimálně jednoho jste čekali leta. Nedá se to najednou takhle rychle pojmout, bylo to jak exploze a od začátku mi bylo jasné, že tady půjde do tuhého. Šedesátiletý (!!!) Gary Numan se rozhodl, že je zpátky na vrcholu a nebyl důvod mu to jakkoli nevěřit. Tolik ryzí energie a přesvědčenosti jsem na pódiu neviděl snad od loňského Igorrra. V polovině setu jsem začal dost vážně přemýšlet, co se vlastně musí odehrávat pod oním komplikovaným pouštním kostýmem, jež ho po celý set zahaloval, protože ten člověk (?) celou dobu nezpomalil a je dost možné, že obě nohy na zemi měl během koncertu třeba jenom třikrát.

Mluvil jsem sice o polovině setu, ale tam samozřejmě byly všechny smysly zaměstnány skutečně něčím jiným, a to speciálním překvapením k hitovce z nového alba My Name is Ruin, ke kterému si Gary přizval svojí dvanáctiletou dceru Persiu, jež jej doprovodila v orientálním vokálním partu, jehož autorkou je i na albu. Oblečena po stylu svého otce s nelehkým pěveckým úkolem na krku a před narvanou Lucernou z ní byla znát lehká nervozita, ale zhostila se celého dobrodružství naprosto profesionálně a osobně mě i potěšilo, že zvukaři její hlas vytáhli o něco silněji než je slyšet na albu. Závěrečné úlevné rodinné obětí bylo opravdu dojemným momentem. A to jsme byli teprve v půlce. Obecně zvuk musím ze své strany chválit. Nezaznamenal jsem snad jediný pocit, že by mi byl nějaký aspekt songu zatajen. Naopak synthové pasáže s kytarovým doprovodem byly vytaženy výrazně výše než z nahrávek, což činilo celý koncert tvrdší a radikálnější, než hudba Garyho Numana z poslechu je. Má levá strana pódia mi navíc přidělila pohled primárně na neuvěřitelného kytaristu Steva Harrise (nikoli toho z Iron Maiden), jež s bílou tváří, trhavými pohyby a šíleným výrazem ve tváři ze sebe téměř nedovolil spustit oči a působil vskutku děsivě.

Po koncertě jsem četl i ohlasy, že Numan zkrátka nebyl živě a jelo to celé s playbacku. Tyhle reakce jsou asi za to, že odvedete maximální živý výkon za asistence vynikajícího zvuku. Osobně jsem měl naopak zejména v druhé části koncertu několikrát pocit, že už ten hlas neukroutí tak jako předtím a sem tam slušně ujížděl. Při tom, co celou dobu provádel na pódiu je něco takového samo sebou naprosto pochopitelné, takže spíš tím obhajuji, že dle mě rozhodně z nahrávky puštěný nebyl. Jestli mě ale něco na vystoupení mrzelo, tak to byly akorát první cca tři řady návštěvníků u pódia. Hele já chápu, že si třeba někdo chce užít koncert spíše poslechově a nepotřebuje nutně řádit jak harant, ale do prdele, proč se do prvních řad narvou lidi, kteří tam pak staticky stojí a na koncert zíraj jak Rejžek na Sokurova, pokud teda zrovna nemlaskaj videa na mobilu. Člověku je úplně trapně za kapelu, která tam jede na totální maximum a musí sledovat první řadu znuděných ksichtů, opírajících se o zábradlí. Však taky ten skutečný večírek probíhal až za zády těchto karyatid, zpoza nichž se také ozívaly i nejsilnější důkazy afinity vůči celé kapele.

Upřímně již dlouho jsem si tak usilovně nepřál, aby ten koncert nikdy neskončil. Jakmile naznačila kapela po písni Are Friends Electric, že je konec, muselo jí velmi rychle dojít, že by se asi měla ihned vrátit, jinak si pro ní prostě lidi dojdou. Úplný konec tak nastal s příznačným songem It Will End Here, po kterém jsem ještě chvíli stál po pódiem s výrazem dítěte, kterému právě prasknul balónek. Již po prvních ohlasech je zřejmé, že mnoho přítomných bude řadit tuto událost mezi nejlepší koncerty tohoto roku a já nejspíše mezi nimi. Tohle nebyla žádná pieta zasloužilého umělce, ale naprosto živelná a současná synth-rocková bohoslužba, která nemohla nechat v klidu nikoho (leč teda bohužel nechala, viz výše). Až budu velký, potřebuji být jako Gary Numan.