Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  REPORTY

zpátky na seznam reportů
Hagzissa, Hexenbrett, Bahratal v 007

Hagzissa, Hexenbrett, Bahratal v 007

Lomikar12.3.2022
Rakouská děvka na koštěti Hagzissa konečně vlítla svým Nimbusem 2000 do Prahy. V závěsu se za ní pak rozčeřili zatuchlý vzduch strahovského kopce němečtí Hexenbrett a tuzemští Bahratal.

V krátké přestávce mezi dvěma roky pandemie a celosvětovou termonukleární válkou člověk musí brát zavděk všemi nabídkami kulturního vyžití, co jsou v dané chvíli k dispozici. A tedy i přes to, že minulý týden jsem od pondělí do neděle řádil na filmovém Festivalu otrlého diváka (15 filmů za 7 dní, na ten účet na baru, případně stav mých vnitřností se ani neptejte), srdnatě jsem se urval na tři hodiny omrknout galantní habsburské hochy z kapel Hexenbrett a Hagzissa. A to hned z několika důvodů:

 

a) Klub 007, kde se to odehrávalo, je nejlepší klub v Praze

b) Bratrstvo kočičí pracky z Kreasu jsou hrozný sympaťáci

c) Jenom fakt, že Hagzissa sdílí některé členy s kapelou Kringa, která mě zdiktovala v létě na křtu desky Sněti, je důvod dostavit se okamžitě na značky

d) Původní plakát na akci.

 

Původní datum koncertu sice vedlo ke konci ledna, jenomže v tu dobu zrovna omicron léčil svět z covidu, takže nějaké ty nepřekvapivé přesouvačky nakonec uhnízdily událost na sobotu začátku března.

 

A rozhodně se to neobešlo bez zájmu. Kreasáci se už před událostí holedbali, jak bude plno a jak je pravděpodobné, že později příchozí se dovnitř již nedostanou. Nicméně na přeprodej kašlou, túdle núdle, choďte včas. Do toho ještě první kapela Otras dostala jak největší internet explorer covida v březnu a poslední dvě kapely si přehodily časy dostatečně pozdě nato, aby se již nesundaly ze zdí klubu čerstvě nepravdivé informace o pořadí hraní. Zkrátka správnej bordel jak mě to baví. Ještě po koncertě jsme někoho ujšťovali, která kapela byla která, aby si koupil správnej merch.

 

 

S jazykem na vestě jsem vlítnul do satanášova podniku přesně v dobu, kdy Bahratal již hrál poslední song, což je u téhle kapely taková moje klasika. Stačilo mi jenom vidět ten bordel před pódiem, abych se ujistil, že tenhle hudební chlejv má již celkem zajištěnou členskou základnu. Ono ale i kdyby neměl, tak na celé akci bylo vidět, jak bylo nějakého pořádného koncertu třeba. Podnik narvanej tak, že vymejšlet ideální trajektorie, jak se dostat z libovolného bodu do druhého bylo jak plánovat válku. Všichni správně rozhicovaný, nachlastaný, mladí, staří, velcí, malí, hlava vedle hlavy a když jednou hezky poprosíte, tak vám budu při svíčce vyprávět strašidelný příběh o tom, jak vypadala kabinka pánského hajzlu.

 

První kapelou toho večera tedy pro mě byla elusivní německá grupa Hexenbrett. Ta má za sebou zatím jediné, dva roky staré album a oblast jejího zájmu je takový ten heavy/punk/black s atmosférou šedesátkových a sedmdesátkových hororů. Koneckonců podle toho i vypadají. Kabáty, bílé masky, balaklavy či doplněk ze všech nejstrašidelnější - elastické zvonáče. Hudba zněla víceméně tak, jak byste dle jejich výzoru asi čekali. Parádní a v dobrém slova smyslu vidlácký punk metal s naprosto nesmyslnými sólovými výpady, které útočily bez varování na libovolných místech koncertu. Široký hudební rozsah kapely navíc dal zavděk rozmanitému setu, kde se střídaly rytmy a dominující nástroje jak na orloji, takže se prostě nešlo nudit. Hlavně si troufli zahrát naživo Spalovače mrtvol, což je právě píseň z jejich debutního alba, ve které se pokoušejí o češtinu. To jsem napoprvé nepoznal ani při poslechu desky, natož naživo, nicméně pustit se do toho takhle před českým publikem, to stojí za můj respekt.

 

S pozicí na okraji pódia jsem mohl již během Hexenbreťáků nakukovat do backstage, kde se dost vtipně hecovali členové Hagzissy. V zásadě tam spolu pogovali, skákali na sebe, chlastali bůhví co a chovali se prostě jak děcka, kterým právě začaly prázdniny. Když pak vlítli na pódium, tak mě až překvapilo, jaký jsou to najednou zvířata. Zejména zpěvák Berstuk, který v reálu měří metr šedesát, váží čtyřicet kilo a ve tváři má vtisklou sympatickou dobráckost Asterixe, najednu vypadá v černých punčocháčích, kapuci a tváří pokrytou bílou barvou vlastně fakt strašidelně. A jeho vokál také nebudil důvěru v klid a pohodlí uvnitř jeho hlavy. Kdo nezná, ať ví, že z Hagzissy (kurva ta kapela zanikne dřív než se jí naučím psát správně) leze velmi rázná kombinace punku a blacku, která sice svým záměrně anachronickým projevem láká k tomu stavit se k ní povýšenně jako aktuálnímu gimmicku, nicméně tahle pozice se nedá dlouho udržet, když to před váma rozbalej. Ta bezprostřednost a agresivita je totiž šíleně nakažlivá.

 

Pokud ještě během prvních dvou písní někteří opatrně přihlíželi, tak o další dva songy později už máchaly spokojeně pěstičkama do vzduchu jak totální primitivové i jindy éterický přístojící děvčata. Ona fakt ale ta kombinace punkových šlapanic, nelidského skřehotu a ohavného zpěváka motajícího se mezi lidmi pod pódiem dokáže s lidma dělat docela nechutný věci. Hexenbrett vedle toho pak působili zpětně jak Bratři Ebenové. Jak nemám Hagišu ještě poslechově najetou, tak vám nepovím, co hráli a na co se vysrali, ale zato vám řeknu, že to byl parádní večírek s výborným zvukem a takovou zvláštní odpoutanou atmosférou, která po těch měsících kulturní nudy a utrpení byla již zatraceně třeba. Obecně mě pak těší, že s tímto novým trendem metalových návratů do minulých dekád to vypadá, že se konečně nějak promíchávaj starý rigidní metly s mladou krví, která do týhle scény přináší potřebnou novou energii, nový přístupy, nový hlášky a nový průsery. Což jsou dobré zprávy.  Ať je dál Sedmička s touto krajinou.

 



  DISKUZE K REPORTU

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky