Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Písecká, nikoli písečná bouře se prohnala na sklonku astronomické zimy jihočeským městem ležícím na řece Otavě. Událost, která v předchozích letech dokázala rozbušit nejedno heavy metalové srdce zahořela v Písku pravým duchem osmdesátých let už potřetí. A protože s jídlem roste chuť, Heavy Metal Thunder se ve své třetí inkarnaci konečně stal tím opravdovým festivalem, který rozpřáhl svou širokou náruč na celý víkend. Dva večery, dvě snídaně, tři kocoviny, heavy metalu po kokot, jdeme na to.

Pátek

Cesta z Moravy do Písku není z nejkratších, ale díky čtvrtečnímu vztyčení prostředníčků továrním pásům jsme se v pěti lidech vypravili za dobrodružstvím s náskokem už v pátek dopoledne. Během putování prvotřídními silnicemi se až na chlup v toastu nic mimořádného nestalo. Naším směrem byla vozovka podivuhodně prázdná, až jsme jali podezření, že všichni do Písku už dávno dorazili, nebo naopak z města překotně prchají, zpravidla v protijedoucích nákladních autech, jejichž šířka je při míjení předurčena k rizikovému testování krajnic.

Brzký příjezd do města nám umožnil klidné odbavení v hotýlku Sport a hned poté gastronomickou pornografii v restauraci U Reinerů, kde jsme všechny důsledky zdlouhavého cestování hltavě zajedli a zapili. Člověk by v tom sedmém nebi pomalu zapomněl, proč a nač se v regionu vlastně ocitl. Ztěžklými údy a gulášem odkrvenými mozky byl dokonce nakrátko ohrožen plán být v sále Divadla Pod čarou včas, ale jak se hodina H přiblížila na dohled, bylo briskně rozhodnuto - okamžitě nasál!

Místo činu a atmosféra akce se mi do paměti důkladně vpálili díky minulému ročníku a v prvním okamžiku se mi ani nechtělo věřit, že jsem mezitím o rok zestárl, resp. že jsem se vůbec narodil. Během Heavy Metal Thunder se Divadlo Pod čarou stává takovým víkendovým strojem času, s nímž někdo neuváženě zaparkoval v období, kde bych mohl potkat spíš svoje rodiče než sám sebe a při vší smůle třeba i překazit vlastní početí. Není to tolik interiérem jako spíš samotnými lidmi, jejichž outfit je často ryze skalní. Husté kníry a jágrovské účesy pánů v džískách a teniskách, nafoukané kštice dam, které tu více tu méně připomenou Danu - babiččin oblíbený časopis o pletení - a v neposlední řadě zadnice nadité v pruhovaných legínách - nutno smutně konstatovat, že pánů i dam bez rozdílu.

Bylo krátce po šesté, když se přede mnou rozprostřela plus minus výše popsaná scenérie a protože do začátku Eisenhand ještě pár okamžiků zbývalo, mé první kroky vedly na proslulý dvůr určený pro kuřáky, huliče a vůbec všechny, kteří touží po čerstvém luftu. Venkovní prostor byl zatím prázdný a na obvyklý cvrkot stovek hlav si teprve vyhrnoval rukávy, zato v sále bylo plno a z davu vyzařoval neklid hodný dlouho očekávaného startu. Eisenhand začali na minutu přesně a minimálně zpočátku ten všudypřítomný hlad ukojili. Jejich rychlý, přímočarý heavy metal dal vzpomenout na rané Helloween nebo Running Wild, tedy na osvědčenou německou školu a takhle na úvod to byla energická protiváha těžkému obědu, jehož tupění smyslů ještě neodeznělo. Decentními ohňovými efekty, zapálenou rukavicí i prskající kytarou jsem se nechal bavit, ale opít (hořícím) rohlíkem už ne. Eisenhand měli sice ohromnou podporu, dokonce se několikrát skandovalo jejich jméno, ale byl to triviální párty kolovrátek, který se teprve se závěrečnou Dizzying Heights přetavil v ušlechtilejší ocel. Slušný start se slibným závěrem, nic víc, nic míň.

Během přípravy Smoulder se hlediště k mému překvapení soustavně vylidňovalo. Moc mi to nezapadalo do představy kapely, o níž jsem v autě cestou sem slyšel hotové chvalozpěvy. Album Times of Obscene Evil and Wild Daring mě vlastně moc nevzalo, tak jsem jen zaujal neutrální pozici a usrkával plzeňské z kelímku. Zpěvačka Sarah rozdávala během zvukové zkoušky úsměvy na všechny strany a když do toho Smoulder konečně poprvé praštili, přidala i bohatou pohybovou složku, zřejmě ve snaze rozehřát zatím prořídlé publikum. Volnější prostor jsem využil k průzkumu, jestli někde najdu místo s lepším zvukem, po levé straně pár metrů od pódia to totiž nebylo ono. Výrazný vokál podpořený štědrým reverbem pronikal vzduchem snadno, zato kytarám byla určena mnohem klikatější cesta k cíli a popravdě se to během setu nezlepšilo. Kytarový tandem neměl ani po rytmické stránce svůj den a když se Collin Wolf pustil do sóla, vyznělo to vlažně. Vystoupení Smoulder ale nabídlo i mnoho pozitivního. Sarah byla jako tahoun a jediný hlas kapely jistá a přesvědčivá a budila dojem divoženky, pro níž je barbarský svět Smoulder jako stvořený. Ve vrcholných momentech koncertu byl ten bájný svět zatraceně blízko, například když zazněla členitá Voyage of Sunchaser nebo hitovka Ilian of Garathorm. Svědků toho všeho jako působením magnetu stále přibývalo a když to všechno skončilo, věděl jsem, že přese všechny výhrady Smoulder znovu zaklepali na dveře mého playlistu.

To hlavní se ale stalo až pak. Bylo krátce před půl devátou, když na pódium naběhli s velkým elánem veteráni Spartan Warrior. Přijela Anglie, chtělo se mi zvolat! Šedinami pomoučněný zpěvák Dave Wilkinson se chopil stojanu s mikrofonem a se vší anglickou elegancí dirigoval královskou krasojízdu svého mužstva. Myslím, že Mr. Wilkinson by působil galantně i při tlačení vozíku v Tescu bez ohledu na počet lahváčů v něm. Když k tomu přidám jeho suverénní zpěv někde na pomezí Terryho Jonese z Pagan Altar a Biffa Byforda ze Saxon a strojově přesný výkon celé kapely, která jako jeden organismus předvedla dávný debut Steel n‘ Chains (1983), první vrchol festivalu bychom měli. Zvuk koncertu byl jako lusknutím prstu úplně někde jinde, všechno bylo čitelné, plné, hlasité tak akorát a úderné, takže ani nevadilo, že jsem od nich neznal ani notu. Když pominu, že Dave lokal pivo přes žvýkačku, byl jedinou kaňkou jen příliš dlouhý pobyt jednoho šuldy na pódiu, který nepochopil, že tam nemá co okounět a místo aby hned skočil, otravoval kapelu. Dave to ustál, za což získal body navíc, zato pořadatelé o pár přišli, protože se zdráhali zasáhnout.

High Spirits jsem měl původně v plánu sledovat jen okrajově, protože předkoncertní příprava na bandcampu se scvrkla jen na jeden vlažný poslech Hard to Stop. Ale Chris Black z Pharaoh a celé pivo v ruce, to byly důvody, proč jsem neměl potřebu se vzdalovat. Následovalo nejbouřlivější vystoupení celého víkendu. Chris Black za mikrofonem poskakoval jako čertík z krabičky, basák pobíhal po pódiu tam a zpět, všude byl doma a dělal grimasy jako švihlejší Tarantinův brácha. Z jednoduchých, rychle na sebe navazujících krátkých vypalovaček (např. Full Power, Another Night, High Spirits,…) proudila pozitivní energie tak silně, že to v hledišti začalo brzo vařit taky a lidi jako pukance explodovali v zuřivém stage divingu a vzduch tu a tam pročísly kapky piva z vymrštěných kelímků (haha, felmi ftipné). Zajímavé bylo pozorovat rozdíly v dosažené vzdálenosti plavby dle pohlaví. Chlapi se propadali sotva po dvou metrech, dámy se na agilních rukách šmátralkách dostaly často mnohem dál. Na závěr se do moře vrhnul i hubeňour basák a je fakt, že se taky dostal daleko. Zkrátka, není to snadné být těžký, zpocený, chlupatý chlap - nikam nedoplujete. High Spirits každopádně odehráli mocně nabitou show, že to i těm méně úspěšným plavcům muselo zvednout náladu.

Jeden z předpokládaných highlightů měl ale teprve přijít. Attic na to šli z úplně opačné strany. Oslňující sloup pozitivní energie High Spirits se smrskl na nepatrný světelný bod na konci tunelu a plameny desítek svíček jen umocňovaly temnotu, která převzala kontrolu nad prostorem. Ostrý zvuk kytar, palebné bicí, tohle by po té předchozí veselosti mohlo fungovat, říkal jsem si. Přes vší vizuální a pachovou parádu mně ale vystoupení Attic nesedlo. Pořádně nasolené produkci chyběla srozumitelnost pro nýmandy jako jsem třeba já, kteří na půdu nakoukli sotva z druhé příčky žebříku. Kytaristé hoblovali, bubeník tloukl a vokalista šplhal do notoricky známých výšin zas a znova. Po sečtení s únavou z celého dne a s podivným pocitem, že Attic staví na Kingově specifickém výrazu příliš vachrlatou konstrukci jsem to zhruba v polovině vzdal. Vyzvedl jsem kamaráda spícího ve stoje a společně jsme vykročili do noci směrem k dočasnému domovu. Přišli jsme tak o cover Judas Priest, ale i o sněhovou vánici, která se nad Pískem jako ledový posel spustila o pár desítek minut později.

Sobota

Ráno jsem měl trochu obavy, co mi tělo řekne na všeobecnou opulenci předchozího dne, ale protest sestával jen z poklidné demonstrace ve spáncích a omezení provozu na hlavních tazích, takže jsem byl schopen alespoň rozeznávat tvary a předměty a plnit jednoduché úkoly. Sobotní program se měl rozvířit až ve čtyři hodiny odpoledne, bylo tedy dost času na prohlídku města, místních památek a možná i muzeí. Tak jsme šli do hospody. Azylem před mrazivou realitou, v kterou se město během noci proměnilo, se nám stala středověká krčma U Jakuba, kde to v přítmí pivovarského sklepení a v dobové atmosféře podpořené stylovou výzdobou nenápadně spělo k předčasnému konci celého fesťáku. Holota usedla ke stolu, obracela žejdlíky do sebe, hodovala pečínky a flákoty jako královská garda a když se šenkýřka poběhlice nemusela zrovna ohánět, povzbuzovala chásku k vyššímu výkonu přidrzlými poznámkami. Zkrátka bylo to skvělé. Teprve až se jednomu z panošů podařilo už podruhé rozlít pivo, brali jsme to jako znamení, že čas k platbě středověkou kartou se právě nachýlil.

Při německých Acid Blade (čti: asi blejt) moje mysl teprve zpracovávala náročný přesun ze čtrnáctého století do osmdesátek a než se stačila usadit, bylo po šou. Možná to bylo tou mlhou, s níž se zrovna roztrhl pytel. Probudili mě až Rumours, na které jsem se díky poslechu desky The Lower We Sink, Less We Care hodně těšil. Na pódiu vyčnívala nedbalá elegance zpěváka, který v saku a vykasané košili s kravatou vzbuzoval (jistě záměrně) dojem znaveného manažera na půlnoční dojížděčce podnikového večírku. Rumours drželi podobně divokou kartu jako Lynx loni. Kapela, která se vymyká chlapáckému nebo naopak zženštilému heavy metalu a pohybuje se spíš v méně exponovaných vodách rocku s vlivy post punku a trochou psychedelie, vybočovala i zde. Následky prvních dojmů se projevily záhy - publikum prořídlo. Rumours prostě neztělesňují středobod zájmů posluchače heavy metalu, i když se mi zdálo, že aspoň přitlačili na zvuku a vystoupení pojali řízněji než na desce. Psychedelických vibrací tak bylo méně a víc se hoblovalo. Škoda, že se k nám zpěvák pořád obracel zády a zdržoval se jakékoliv komunikace. Předobraz znaveného manažera musel být kompletní, chápu. Z koncertu jsem si odnesl příjemný zážitek, takové oživení mezi ostatními kapelami vždycky uvítám. Silná jiskra jako tehdy u Lynx ale nepřeskočila. K poslechu přikládám pecičku The Glimmer of Freedom that People Call Death, při níž to bylo k dokonalosti nejblíž.

S italskými Konquest jsme se vrátili zase k metalu mocných paží a zkřížených mečů. Heavy metal po maidenovsku překypoval energií, která měla úplně jiný charakter než melancholií ovinutí Rumours. Na druhou stranu to ale byla totální tradice, z níž přitahovaly pozornost vlastně jen virtuózní basové party, které měly po zásluze rozšířený prostor v mixu. Vyšší oktanové číslo dodali Ranger. Sestava této kapely, to jsou už známé tváře ze Smoulder, kytarista Collin se tu navíc chopil role hlavního zpěváka. Ranger přišlápli pedál k podlaze a dali nám šňupnout speedu, že málem spadl barák. V sále to po delší době zase správně vřelo, stage diving jel na plné obrátky a lidi probublávali řadami až dozadu. Ranger do toho sázeli riffy ve stylu starých Exciter a nemínili zpomalit. Večer dostal touto životadárnou šlehou nový impulz. Hemžení lidí bylo všudypřítomné, na každém stanovišti (bary, merch, záchod, dvůr..) byl šrumec. Myslím, že v této fázi se jasně ukázalo, že kapacita klubu dosáhla svého stropu. Mátový lístek a nastalo by peklo. 

Další na řadě byli Hitten ze Španělska. Zpěvák Alex se vystrojil červeným vasilem dle hesla dobrý den, chlupy ven bo asi bylo horko. Oproti hudebně sprintujícím Ranger jsou Hitten spíš běžci na delší tratě, kteří v poklusu vzývají Accept nebo některé zámořské spolky na pomezí hard rocku a heavy metalu, kde je chytlavý refrén alfou a omegou každého válu. Alex je ve svém oboru špička, dokazoval to nejen jistým výkonem v autorských skladbách, ale taky suverénním přednesem šlágru Unchain the Night od Dokken, což je mimochodem kapela, kterou Hitten do svých songů taky dost absorbovali. Až mě nakonec zamrzelo, že jsem Hitten předběžně neprozkoumal víc do hloubky, protože se skladbami zažranými pod kůží se hrozí snáz. Po koncertě jsem aspoň letěl k jejich stolu a vystál si frontu na úžasně žluté triko Built to Rock. Již brzy splynu s lánem řepky.

Za původní konstelace nehrozilo, že by měl sobotnímu programu spadnout řetěz. Sestava počínaje Ranger a konče Ambush byla našlapaná jako škopek zelí, který měl vykvasit do velkého švedského finále. Jenže pár dní před akcí odpadli ze zdravotních důvodů Stallion a vyvstala otázka, jestli náhradníci Mass nepřibrzdí rozjetý vlak. Opět jsem se cítil jako ignorant, když se na pódiu objevila kapela, jejíž historie sahá do 70. let a já o ni dosud ani nezavadil. Skupina kolem basáka Günthera, který ji jako jediný původní člen založil před více než 50 lety, spustila svůj purpleovsky pojatý hard rock s velkou chutí a nějakou dobu to fungovalo, bezmála hodina hracího času se ale postupně začala vléct a dost lidí to v půlce odpískalo. Koncert Mass byl prostě dlouhý. Už i já jsem toho měl plný brejle a když se z beden linulo víceméně pořád to samé a zvuk hammondek se odmlčel jen vzácně, přesunul jsem pozornost aspoň na hezkou bubenici, které to za soupravou fakt seklo.

Písečný uragán měl setem Ambush dosáhnout svého vrcholu. V praxi to znamenalo sebrat poslední zbytky sil, hodit za hlavu únavu z přetažené mše a doufat, že Ambush budou mít svůj den. Hlediště se ve velkém očekávání poslušně zaplnilo k prasknutí. Vlastně to zase vypadalo jako včera na začátku, kruh se nenuceně uzavřel. Od brusky značky Ambush začaly létat priestovské jiskry, které se do uší zavrtávaly na střídačku se šponami z výběrového acceptovského železa. Koncert měl správný drajv, zvukař hlasitostí nikoho nešetřil, ale kapele bylo rozumět všechno podstatné. Identifikoval jsem a užil si songy Hellbiter a Master of the Seas, mnohé hlasivky se připojily k chytlavému šlágru Natural Born Killers. Občas mě trochu vyvedlo z míry zpěvákovo ječení, které se objevovalo bez varování, ale to už tak nějak patří ke hře, pro kterou byl druhý březnový víkend v Písku vyhrazen. Ambush zakončili akci stylově a nekompromisně.

Dojezd se odehrál v klasickém režimu. Vynechat kalorický fast food cestou do hotelu nepřicházelo navzdory pokročilé hodině v úvahu, batoh lahváčů švitořících do noci důvěrně známým cinkotem byl rovněž důkazem rozpustilé nedospělosti adekvátní podvědomé neochotě uvěřit, že už je po všem. Ještě tak jeden den by to chtělo. Probudit se do dalšího sobotního rána, otřepat se z hříchů včerejška, pojíst sázená vejce a cereálie s mlékem a vydat se znovu na cestu časem. Naše cesta ale po snídani vedla domů, odkud se do Písku vypravíme zase za rok. Odpočet dní do března 2024 už vesele probíhá, na to vemte jed. K agentuře Thrash Nightmare Promotion míří moje slova chvály za vybudování solidní festivalové značky.