Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

No vida. Ještě nedávno jsem k padesátiletému výročí Klubu 007 provinile klopil hlavu, že návštěvy tohoto prostoru neomluvně zanedbávám a dneska, když se otočím, vidím za sebou již čtvrtý zářez jenom za poslední dva měsíce. Těžko říci, zdali to je jenom štěstím, nebo zdali se z nějakého důvodu stal tento klub mezi dobrými promotéry oblíbenějším, faktem však je, že už jsem nejednou zaslechl skuhry, týkající se nedostatečné kapacity pro některé hudební projekty, které tam jsou uvrženy. Koneckonců doteď si pamatuji, jak se mi odtamtud šel jednou sám zpěvák Banán omluvit, že se tam již nevejdu na koncert jeho tehdejší kapely Hanba (!), což už volá do nebe. U Inter Arma bych se býval zpočátku také obával, zdali se vejdu do dveří, protože skrze moje hudební kanály se jejich poslední album vracelo do uší opakovaně a ještě zaházené květinami oslavných recenzí. Koneckonců náš chvalozpěv si můžete přečíst zde. Překvapivě jsem pak koukal, že u události na nejmenované sociální síti je přihlášeno k návštěvě necelých 40 lidí. Utěšil jsem se však tím, že důvodem prostě bude to, že pro valnou část koncertní audience jsou socsítě již zbytečnou bejkárnou, který nebudou přeci řikat, co jdou dělat večer.

A měl jsem nejspíše pravdu, protože ve výsledku se v klubu nějakých 60-70 duší otočilo určitě. Výjimečně se mi zadařilo dorazit o všední den ke kolejím včas, takže jsem měl ještě trochu prostoru pofelit s pifkem a cigárkem, než to všechno začalo, než jsem se přimotal ke vstupu, kde málem vznikla trapná situace, když jsem skrze své jméno chtěl pomachrovat na guest listu, nicméně všichni na mě koukali se zdviženým obočím. Stačilo však říct heslo 'Echoes' a následovalo úlevné "Jóó no jasně, pojď dál!" To je krása, doufám, že to takhle funguje všude. Zkusím o víkendu ve vlaku. Mezitím poloprázdný interiér s několika zasmušilými metloši čekal na první vystoupení večera - kapelu Plešatá zpěvačka.

Ta může leckoho na první dobrou zklamat, protože nejde o leukemickou pěnici, ale čtyři udatné muže, z nichž někteří mají k pleši tak maximálně nakročeno, ale tím to hasne. Co se mě osobně týče, tak poslední dobou jsem jenom odpočítával dny do doby, než se naše cesty zkříží. Totiž ono každý rok se na tuzemské scéně vynoří dvě tři kapely, které v roli předskokanů neúnavně koncertují takřka na každé druhé akci, která se proseje mým kulturním filtrem. Tento rok to jsou bezpochyby kapely Sněť, V0nt a právě Plešatá zpěvačka. A z tohoto hlediska se zatím jedná o výjimečně kvalitní rok. Set Plešatice mi to rozhodně potvrdil. Přiznám se, že z recenzentského hlediska nebylo úplně taktické se postavit dopředu, protože jsem se ocitl trochu v hlukové stěně, která neumožňovala nějaké detailní rozplétání jednotlivých písní, ale prolamování těch opatrných počátečních půlkruhů lidí kolem kapel je moje hobby, takže se nedalo jinak. Jako na potvoru k tomu Plešatá zpěvačka dělá celkem slušný bordel. Sludgové pády osahávají noisové ruchy, velmi zastřený vokál přechází z intenzivního growlu do zamlžené čistoty a kytara občas předvádí důkladná alotria, aniž by na ně zbytek songu zbytečně upozorňoval. A musím říct, že i ta přestřelená hlasitost z předních řad tomu perfektně sedla. Jedinou mojí obavou po jejich koncertě bylo, že z Inter Army už lautr nic neuslyším. V neposlední řadě mě pak potěšilo triko zpěváka, které náleželo právě tuzemské kapele Sněť a na zádech měla pěkně čitelně celý text jejich opusu Obří kat. Kdo neznáte, rozhodně si jej najděte. S takovouto poezií na zádech si chcete vyzvedávat dítě ze školky.

Na Inter Armu jsem z důvodu své čerstvě nabyté nahluchlosti nastoupil rovnou dobrovolně pod pravý reprák, protože se zkrátka nejedná o kapelu, kde by si šlo užívat prostě jen čirej bordel a je třeba z ní zkrátka i něco slyšet. Upřímně jsem i z podobného důvodu měl s tímto hudebním projektem zpočátku poslechový problém. Přiznám se rovnou, že s Armou to svého času mezi námi nezaklaplo rozhodně na první dobrou, kdy při prvních posleších mi kapela přišla příliš progresivní (což já nerad) až abstraktní. Celé si to sedlo až po delší době, kdy se mi podařilo již trochu podívat se za oponu celého toho konceptu a nakonec trička kapel Neurosis, Ultha či Massive Attack na vystupujících muzikantech tak nějak napovídala, že přes to všechno spolu budeme mluvit podobnou řečí. Jakkoli ta může být místy trochu zmatená a nekoherentní.

A celý jejich koncert vlastně jakoby zkopíroval můj dřívější postupný poslechový vývoj vztahu ke kapele. Zpočátku mi dvě tři písně trvalo, než jsem se začal hudebně orientovat. Jednotlivé postupy se nestřídaly, nýbrž natrvalo nahrazovaly. Bylo jasné, že jakýkoli prvek, který jsme jednou v nějaké z písní slyšeli, už nikdy neuslyšíme znovu. Inter Arma se neobtěžovala prakticky jakkoli od sebe odlišit jednotlivé tracky, což jsem osobně považoval za vynikající nápad, protože člověk tak úplně ztratí možnost se nadechnout a vyplivne ho to až na konci selého setu, čímž přijde o možnost hodnotit dílčí prvky, ale musí přijmout akorát celý koncept. A z tohoto pohledu jsem začal kapelu podezřívat, že můj proces jejího vnímání od opatrného pokyvování hlavou po zuřivé mlácení pěstičkami o nízký strop podniku, bylo zkrátka to, o co jim šlo od začátku. Že více než o to předvést své nepopiratelné hráčské kvality, jim jde o přenesení nějaké intenzity a vytržení, dokazoval i vytřeštěný zpěvák, tu a tam měnící pódium za přední řady diváctva. Já vím, ono to takhle zní hrozně odvážně a tak, ale kdo byl někdy na Semičce, tak ví, že ten prostor k tomu prostě vybízí. Za zmínku pak určitě také stojí, že to byla první kapela, u jejíhož bubeníka jsem viděl záměrně zavěšený jeden z činelů vertikálně. Sázka je sázka asi.

Když jsem si procházel dřívější hudební cesty členů kapely, které se málokdy dostaly za hranici úvodních dem a eponymek, tak mě nějak potěšilo vidět je konečně jezdit po Evropě s projektem, který si prostě sedl, našel si význačného vydavatele, mnoho nezávislých fanoušků a z toho vyplývající vyčerpávající cestování dodávkou po klubech starého kontinentu. Bylo to poznat, když ihned s odpojením kabelu si šli pokecat a dát pivko na bar a byli až vyplašeně milí, skromní a taktní. Za odměnu se jim také vytvořila i slušná fronta na merch jako odměna za perfektní vystoupení. A tak by to myslím mělo prostě být.