Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Támhle za kopcem se skrývá kraj Sudet, v těch Sudetech bublá studánka, nad kterou se tyčí kostel. A není to kdovíjaký kostel. To koneckonců dokazuje i promotérské Bratrstvo kočičí pracky, jež se rozhodlo v oné sakrální stavbě uzavřít letní či spíše zahájit podzimní koncertní sezónu. Každá banda tak sem nalákala jednoho ze svých vikářů a posvátnou vznešenost večera tak určovaly projekty Lišaj (kočírovaný promotérem ][), White Wigwam (Marast Music), Roullieux (Letmo), Kalle (Heartnoize), Povodí Ohře (Naše koncerty) a Paregorik (Cáry mlhy). Jakkoli svébytné a šikovné ony zmíněné kapely a projekty jsou, může vyvstat argument, proč se tahat z Prahy tři a půl hodinovou cestou vlakem jenom proto, aby po dalších pěti pěších kilometrech si člověk užil hudbu, na které, přiznejme si, není zase natolik náročné narazit na nějaké logisticky přívětivější akci, a to několikrát do roka. Koneckonců Kalle vystupovali dva dny předtím v Praze U kaštanů a Povodí Ohře zase den poté na Lodi tajemství. Kdo však již měl to štěstí zažít byť jeden z legendárních večerů pod stínem kostelní věže na kraji lesa u vesničky Vernéřovice, tomu taková otázka musí přijít značně nepatřičná.

Soulkostel neboli původně Kostel Paní Marie Pomocné byl ještě před nějakými deseti lety jednou z mnoha zruinovaných staveb, na které dopadla nemilosrdná realita Sudet. Na kdysi vyhledávané poutní místo díky údajně léčivému pramenu (za sebe mohu říci, že místní voda minimálně zdatně brzdí kocoviny) se po odsunu naprosto zapomnělo a málokdo by před pár lety mohl říct, že ona troska s propadlou střechou na kraji lesa za vesnicí by mohla sloužit jako něco jiného, než jako selfie opportunity pro zastydlé gotiky ocitnuvší se na červené trase mezi Vernéřovicemi a Teplicemi nad Metují. To by ovšem nesmělo být místo objeveno holandskými manželi, kteří mu natolik propadli, že se rozhodli jej zrenovovat a oživit ho. A to ani nebyli gotici. Nyní se o prostor stará nezávislá skupina Jednota Soulkostel, a to se vší ctí a láskou, což lze poznat skutečně na každém prkně. Doteď nezapomenu na svou první návštěvu, kdy v budově vystupovala hudebnice Jarboe a my jsme dorazili ke svatostánku už pod rouškou tmy a ještě lesní cestou. Když už jsme začali nabývat přesvědčení, že jsme zabloudili, odkryly nám kmeny oranžové světlo z vysokých oken jak do pařezové chaloupky. Za nimi už čekal kouřící grog, rošťácky se lesknoucí lahev borovičky a chleby namazané jakýmsi domácím syflem, kterého jsem se nemohl nabažit. Naprosto zenoví barmani a barmanky vyvolávali dojem, že kdybych se tam polil benzínem a zapálil, tak by to spíše odpálkovali nějakou trefnou hláškou, než aby intervenovali s tím, že jsem k tomu asi musel mít nějaký dobrý důvod. Jakmile sundáte boty a vyskáčete po schodech nahoru pod chrámový strop (interiér kostela je horizontálně přeříznutý v polovině, kdy spodní část je backstage a horní plac je hlediště s jevištěm pro kapely, které je samozřejmě na místě oltáře), nelze si nevšimnout u zdí umístěných gramofonů se sluchátky a výběrem vinylů k poslechu i koupi (mezi kterými mimochodem najdeme třeba i Immortal). Soulkostel navíc počítá s možností přespání, takže kdykoli se můžete podložit žíněnkou, zalézt do spacáku a už se začít těšit na první ranní kafe a cigáro za zvuku cvrčků pod věží. Jestli z nějakého důvodu ještě někomu nedošlo, že za mě se jedná o nejkrásnější hudební prostor, ve kterém jsem snad kdy byl, tak tady to máte napsaný natvrdo. A co jsem se dříve i bavil například s kapelou Insect Ark, jež tam vystupovala (a jejíž projekce ve vysokém novogotickém interiéru úžasně vynikly), tak to neplatí jen z hlediska návštěvnického.

V šest, kdy spustil první interpret - nevesele ambientní jednočlenný projekt Lišaj, jsem právě s batohem přecházel práh kostela pod svatým obrázkem neuvěřitelně sexy vyobrazeného Ježíše, který, jak někdo později poznamenal, opravdu hodně připomínal Conchitu Wurst. První set se tak bohužel stal jen soundtrackem k mé večeři, během čehož už jsem si ale stíhal pochvalovat tíživou, šepotavou náladu hudby, která tu provokativně naznačila například zajímavou synthovou melodii, aby ji pak naschvál rozložila industriálním chrastěním a tam zase znervozňovala podpovrchovou plechovou nervozitou v jinak tichém vlnění. Problém je ovšem pro mě u těchto projektů v tom, že jim svědčí daleko více noční deka, a to ideálně taková, že ani není vidět do tváří přísedících. Podvečerní světlo s kulisou veselých zvuků, jak se potkávají a utvářejí noví kamarádi dole u baru, zážitku moc nepřidá. Mimochodem když jsme u toho, tak v prvních minutách mě nepřestávalo bavit sledovat, jak celé osazenstvo vypadá jak z módního vintage katalogu, sézona podzim / zima 2018. Kdo mohl, s vousy přišel, ženám rukávy huňatých svetrů přes prsty padaly, martensky polykaly konce skinny džínů (okej, to jsem byl zrovna já), všichni čistí, veselí a podezřele hezký. Než jsem se nad to povznesl, styděl jsem se za každý svůj špatně ohrnutý rukáv.

Posmutněle ambientní náladou plynule navázal hudební projekt White Wigwam, který se ještě obohatil o teskný hlas zpěváka Roullieux. Jeho jinak bezútěšná melancholie mě však bohužel nesaturovala tak, jak bych si býval přál, a to zejména z důvodu nižší hlasitosti a právě onomu přidanému zpěvu, který jakoby celý set ještě více zpomaloval. Osobně mám navíc problém se sedícími koncerty, protože z nich mám pocit, jakoby se neustálne na něco čekalo a i downtempové vrnění se dle mě lépe prožívá s pohupujícími se boky. Bohužel podobně na mě zapůsobili i Roullieux, na něž jsem dorazil především. Zatím jsem měl totiž štěstí na jejich koncerty, kde vystupovali jako vícečlenná kapela. Když jsem je takto asi před dvěma lety objevil náhodou v pražském klubu Underdogs, tak mi jejich vynervovaný a bohatý set sebral dech natolik, že jsem domů doplul rovnou na jejich vinylu. Když jsem ho pak doma poslouchal, celých dvanáct minut jsem si neuvědomil, že se na gramci zasekla deska, což aby nedošlo k mýlce, je mezi některými námi v zásadě pochvala. Tentokrát to však byla o poznání něžnější zkušenost, téměř až minimalistická a ačkoli z tohoto pohledu to nebyla žádná upatlaná volovina, odsledoval jsem to tak trochu s hlavou mezi rameny.

Soundtrack ke stoupajícímu měsíci dále pokračoval s Kalle, jež byli jednoznačně papírově největším jménem akce, až jsem se bál, zdali to nebude naživo kdovíjaká hřejivá ňufárna, protože poslední dobou má člověk u některých kapel pocit, že se líbí takřka každému. Což je vždy podezřelé. Kalle si však zaslouží každou květinu hozenou na pódium (to je starší ekvivalent facebookových lajků). Ano, je to indie kapela se zpěvačkou a klávesátky až za roh, ale jejich vycepovaná koncertní sebejistota se zřejmou hudební vizí dala z mé strany často zapomenout na to, že se jedná "jen" o českou kapelu. Několikrát se stalo, že jejich hudba se vydala s ranečkem na pohodlnou cestu určitých skladatelských jistot, aby na poslední chvíli cukla někam jinam do neprobádaných krajů a dočkal jsem se i pár nažraných gradací, ze kterých mi až srdéčko poskočilo. Veronika s Davidem odehráli naprosto suverénní set a kdybych neměl sociálnější životní chvilku, už točim spokojeně vinyl mezi prsty. Jednoznačně zasloužená pozice na nezávislé scéně.

Teskné tóny ale již stranou, protože navazující Povodí Ohře jedou podle absolutně odlišné mantry. Pro mě to platilo dvojnásob, protože jsem si přehodil v hlavě kapely Dukla a právě Povodí (no jo no...), což kdokoli, kdo zná obě jmenované, asi právě komentuje zlomyslným pochechtáváním. Hele fakt vůbec nevim, jak se mi to stalo, podle mě se ještě to nějak pomíchalo s Duklou vozovnou, no zkrátka v očekávání truchlivých strof prezentovaných jehněčím hláskem odpálili chlapci od Ohře první sloku a já málem vyletěl z bot. Syrová, punková, nepolevující řezanice, po který si ten kostel můžou začít opravovat znovu. Povodí Ohře ale není feel-good-lidičky-fesťáčky českej punk (TM). Něco na nich bolí. Tu nemocnou alej zmaru, po které se osamocení vydáváte po tom, co v nějaký sudetský prdeli nestihnete poslední autobus, máte skelný oči z dvouhodinovýho neklidnýho spánku, zejtra jdete do fachy za minimální plat, nemáte prachy a vaše holka patrně právě píchá vašeho nejlepšího kámoše, tuhle cestu jim věříte. Taky není kapela poskládaná z nějakých vysmátých předskokanů Dua Jamaha, ale pozůstalých z projektů jako Esazlesa nebo Tábor radosti. Fanatická první lajna fanoušků, kradoucích mikrofón a máchajících kolem sebe pěstmi jenom upřímnost konání tého kapely dokazuje. Nemůžu se dočkat až si tenhle hudební mour pomažu po ksichtě znovu.

Následný zasloužený dvojpanák s pivkem a cigaretou před kostelem byl náhle narušený hlukem zevnitř budovy, který by se asi nejlépe dal připodobnit zvuku nákladního vlaku převážejícího pantografy, který to právě v plné radosti napálil do třináctipatrového lešení. Vypotácivší se barman s posvátnou hrůzou v očích pravil, že zpátky dovnitř se bojí, ale v ten okamžik již bylo jasné, že tady bude mít lomikaří myš pré. To Paregorik otevřel svoji Pandořinu skříňku a rozmlátil poslední zbytky hudební soudnosti naprosto bezkompromisním noisem, za který jsem se později musel omluvit svým uším. Vzhledem k pokročilejší hodině a obecně převládajícímu dvoucifernému promile se dočkal i sympatické odezvy, kdy jsme si ještě i snažili vykřičet přídavek, ale nic naplat, na pořadu večera byla už akorát podezřele se tvářící položka COOP DJs, což byla, ano správně, taková malá youtube diskotéka zúčastněných, k radosti všech, kteří vzali oznámení, že přespat v prostorách kostela je možné, vážně. Kolem čtvrté ranní již na baru nebylo prakticky nic k pití, na záchodech přestala téct voda, já pozbyl schopnosti dát dohromady koherentní větu (to už asi v deset, ale do čtyř jsem to ještě tajil) a tedy nastal čas vybojovat si místo mezi posledními tančícími, ve kterém se nasoukat do spacáku a těšit se na vopici.

Ranní loučení je v Soulkostele vždycky trochu dojemné, sic zkalené stálou neschopností pořádně zaostřit. Zpěvák Povodí Ohře se na baru dával dohromady panákem vodky (inu večer měli další koncert), kytarista nadával svému nápadu vyspat se v osmi stupních venku ve stanu, já obdivoval, proč mám prakticky na všem oblečení rozsáhlé skvrny od pasty na zuby a před námi čekala několikahodinová cesta nepříč republikou za domovinou. A za námi byl důkaz, že česká nezávislá hudební scéna je v současné době v opravdu prvotřídní kondici, aniž by musela komukoli podkuřovat.