Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zajít na tenhle koncert bylo naplánováno od první zmínky o něm, protože Kill The Dandies! považuju za jednu z mála českých inspirativních kapel, jejíž desky lze proto najít i v mé domácí hudební sbírce. A pokud byste měli tu možnost, tu sbírku si prošli a zkusili si spočítat poměr zahraniční a domácí muziky, naprosto jasně byste pochopili, že být českou kapelou a být v té sbírce něco znamená. Aspoň pro mě, naučil jsem se nikomu nic nevnucovat. Marcel Kříž byl potom bonus, mně naprosto neznámý písničkář a folkař (jak jsem předem dočetl a na místě přesvědčil), který v mých uších začínal od nuly a mohl pouze překvapit. Což se nakonec stalo.

Zaparkovat v podvečer auto kousek od klubu a děti u babičky se podařilo bez komplikací a příslib jednoho večera bez nich zase vyvažovala střízlivá zábava s modrou pivní lahví od plešatého Bernarda. Člověk nemůže mít všechno a jak se říká - každá sranda něco stojí. Do Depa jsme dorazili krátce po půl osmé a i když konstatovaní „nikde nikdo“ by nebylo úplně fér, moc tomu nechybělo. Během hodinky ale lidi došli, kromě několika standardních mániček i mládež od pohledu vzdělaná, intelektuálně vyhlížející, že jsem si skoro říkal, že právě skončili na Fridays For Future. No a pak slušný podíl ještě starších než moje maličkost, což mě trochu překvapilo, ale vlastně docela mile.

Marcel Kříž začal po půl deváté a jakkoliv byl na plakátě uveden sólo, na pódiu byli tři. On s kytarou, druhý taky s kytarou (tentokrát elektrickou) a pak starší týpek vypadající jak zhrzený filharmonik s houslemi. A dohromady jim to šlo. Ve zvuku dominující Marcel Kříž, hlavně na úkor elektrického parťáka, rozehrál představení, které bylo pro folkáče moc rock a pro rockery zase moc folk. Prostě někde mezi, z každého kousek a s vlivy, které bych nerad střílel od boku, protože tohle není můj cup of tea. Hlasem trochu Kryl, náturou spíš americký beatník, možná Tom Waits a jemu podobní. Texty ne zcela pochopitelné pro střízlivého čtenáře prózy, v jehož knihovně slouží ojedinělé sbírky básní pouze jako podložka pod kafe a vycpávka zbývajících malých míst. Ostatně během koncertu došlo i na autorské čtení (na pomezí se zpěvem a s drobným hudebním podkresem), kterému jsem vnitřně nerozuměl, ale nikde není psáno, že mi bylo dáno. Prostě nebylo, já to vím.

Vedle toho hudba mě bavila naprosto, nechyběla jí rocková energie a značná dávka osobního nasazení - Marcel Kříž rozhodně nepatří k nudným patronům, kteří si odstojí koncert, řeknou dík a odbelhají se do back stage. Prožít svou vlastní hudbu a umět ji předat posluchačům v jeho případě nevystihuje dostatečně reálný stav věcí a vlastně nemám ani tak velký problém napsat, že místy dokázal strhnout. V případě struny na kytaře doslova a bylo hodně s podivem (vzhledem k jeho stylu hraní, které by si podle mě zasloužilo zbrojní průkaz), že se tak stalo až během přídavku na konci setu. Jméno Marcel Kříž si budu pamatovat, domácí sbírku sice nerozšířím, ale když se někde potkáme, neschovám se pod deku.

S Kill The Dandies! jsme si během přípravy na večer vyměnili pár zdvořilostních mailů, kde jsem se snažil na drzouna propašovat na playlist koncertu skladbu She Walks Down Town a po pravdě mě ani tak moc nepřekvapilo, že jsem nakonec utřel hubu. Prý budou novější a lepší věci, jak kdyby takhle skladba byla kdovíjak špatná - ostatně posuďte sami TADY. No a mě se probudilo s řevem jedno dítě, takže poslouchejte, jdu to zařídit...

... už je klid (to jen abyste věděli, že napsat report NENÍ SNADNÝ). Takže - pokud mě nepřekvapilo, že můj hit nezazněl, tak naopak mě dost překvapilo, že deska Ron Ron Ron vyšla už před víc jak dvěma roky - stárneme rychle. Z ní se logicky hrálo hodně a na desce druhá skladba Hexen pokud jsem pochytil dobře celý večer otevřela. Z ní si pak poměrně zaplněný prostor dopřál ještě celou řadu kusovek, ať už Doodee, I’m Shining, You Know Me, Chocolate, I’m a Living Sickness a třeba i pěkně chorobnou věc o lásce Hippie Killer Moon. Několik písní se mi nepodařilo zařadit (užít naopak ano), a to včetně slušně odvázaného kusu, u kterého se rozblikala jinak naprosto statická světla v klubu. Stejně jako pro Hanka to byl vyčerpávající výkon i pro ně, takže u příští skladby se marně snažila o totéž a nakonec pro jistotu zhasla úplně. Čumět na kapelu v šeru byl ale pořád zábavnější zážitek než úplný úvod koncertu, kdy si ještě nesednul zvuk, Sonja nebyla slyšet a její klávesy jakbysmet.

I tohle se naštěstí během dvou tří skladeb upravilo a občasné hudební třísky se do uší zabodávaly jen výjimečně. Kill The Dandies! během zhruba třičtvrtě hodiny zahráli přesně to, co umí, Hank se jako na deskách střídal se Sonjou ve strhávání pozornosti a v tom, kdo koučuje tu kterou skladbu. Zcela upřímně bych byl raději slyšel i některé starší věci, ale asi lze těžko kapele vyčítat, že svůj set naplní především skladbami z poslední desky. Jejich koncert uběhl rychle, na mnohých přítomných bylo vidět, že ačkoliv se s nimi doposud nesetkali, tak první rande skončilo hned erotikou. Což dokážu pochopit, přesně tenhle náboj tahle kapela má a myslím si, že si toho je dokonale vědoma.

Nakonec to skoro vypadalo, že ani přídavek nebude, vytleskávalo se fakt dlouho a nejeden zoufalec se pak raději vytratil k baru. Ale přídavek byl. A byl to návrat na úplný začátek k desce I Saw White Fields, což jsem poznal, ale skladbu ne, trapas. Finále večera totiž patřilo instrumentálce Mohawk. Pak už jsme pochopili, že je konec, garáž se zavřela, diskotéka skončila. Takže auf Wiedersehen.

Na koncert byla redaktorovi Echoes udělena akreditace pořadatelem.