Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jaz Coleman má Prahu rád. Nejen, že ji neopomene zahrnout prakticky do každého turné, ale sem tam je možné ho i zahlédnout někde v pražské kavárně či dokonce v tramvaji, takže jeho zájem o hlavní město není zřejmě čistě pódiový. Já mám rád Jaze Colemana. Mám rád jeho hudební eklektičnost, schopnost udržovat si neustále přehled o tom, kam se muzika vyvíjí a jeho názorovou neústupnost. Mám ho rád i za jeho dobrosrdečnost, skromnost a za to, že se zasmál vtipu mého oblíbeného děvčete, které ho onehdy potkalo právě někde nad hrnkem s kávou. Ono koneckonců není divu, když jeho kapela se zove Killing Joke, což znamená v češtině tolik zdiskreditované slovo 'kameňák'.

Tato post-punková smečka se vrátila na místo činu Praha dva roky poté, co působila neplechy v klubu Akropole při propagaci posledního, perfektního a temného alba Pylon. Motivem letošní pražské zastávky však byla oslava čtyřicetiletých narozenin kapely, které ještě někdy začátkem devadesátých let jen málokdo prorokoval, že se její členové dožijí veřejně dostupného internetu. Zónou návratu tentokrát měl být klub Roxy a předkapelou divoká rocková banda Turbowolf. K Roxy asi jen to, že ten klub nemám rád. Jeho očividné nešťastné válčení se svou polohou v centru, čímž je nejspíše nejednomu trnem v oku, z něj vytvořilo neosobní továrnu na hudební akce, vyloženě hostilní vůči komukoli, kdo si chce ještě po koncertě pokecat na baru než uschne, nemluvě o tom, pokud si mezi kapelami chcete zkrátit čas cigaretou. To pak dostanete lísteček z limitované edice asi tří desítek kusů a ty když se doberou, tak musí ostatní čekat jak krávy na porážku, dokud někdo laskavě nedokouří a lísteček zas nepředá jinému. Jestli to někomu připadá jako dobrý nápad, tak já si rozhodně nepředstavuju, že klubový koncert by měl být lemován poslušnými frontami na čerstvý vzduch, kde ještě k dovršení ponížení si musejí návštěvníci předávat nějaký oslintaný papírky jak na letním táboře. Alespoň protentokrát mě neurazila žádná z místních goril, čemuž se jinak v Roxy děje obvykle a kterých je po klubu jak mravenečků. Nařvaných, holohlavých mravenečků s velikými nožičkami a malinkatými tykadýlky. Co se v tom klubu boha děje normálně? Srazy narkobaronů?

Jak říká pravidlo číslo Lomikar, jakmile jednou za sedm let přijdeš na koncert včas, všechno najednou má minimálně 40 minut zpoždění, počítaje v to i otvíračku klubu. Naštěstí tajemná výprava do útrob vedlejších dveří objevila příjemný výčep s dvanáctkou, takže celé dobrodružství dobře dopadlo a po pár nudných organizačních tanečkách jsem o chvíli později okukoval merch s výrazem dítěte před výlohou cukrárny. Jakkoli tématem čtyřicetiletého působení bylo motto "Laugh at Your Peril", které tak nějak koreluje s mojí životní filozofií, tma v peněžence se vyjádřila jasně a já se tak šel raději poníženě postavit za bar. To laugh at my peril.

Oproti úvodní frontě na ulici se nadále lidi trousili do útrob jak švábi na pivo, takže když odpálila jediná předkapela večera první tóny, byl klub naplněn tak nějak zpola. Ona banda byla Turbowolf (splete-li si jí někdo při hledání s kapelou Powerwolf, čekají ho těžké časy), o níž jsem nevěděl zhruba nic, leda mě iritovala svým názvem. Na pódium přiskákala trojice mládeže - kytarista, bicman a zpěvák se syntetizátory, jehož stylista musí být skutečně velký milovník Franka Zappy - slušně popřáli dobrý večer a třískli do toho s takovou radostí a nasazením, že mi srdéčko poskočilo. Jestli mám nějak žánrovo-pocitově pomoci, tak kroucení kytarama mi často připomnělo svižnější časy Led Zeppelin, živé nasazení, rytmika a údernost třeba takové tuzemské Hentai Corporation. Synťáky zde nejen suplovaly jinak absentující basu, ale prokládaly songy často velmi zajímavými samply (třeba píseň Solid Gold), které ale bohužel kvůli zvuku nevynikly dle mě jak měly. Turbowolf se od začátku nemazali se svojí pozicí předkapely a krom patřičného nasazení se ještě snažili dost na krev aktivovat publikum v různých interaktivních šarádách typu skandování jména kapely, roztleskávání či opakování refrénu. To se sice příliš nechytlo (koneckonců věkový průměr byl vzhledem k headlinerovi kolem 35 let a nedělní večery činí dělný lid opatrnějším), nicméně dle odezvy kapela získala rozhodně pár fanoušků navíc. A mě mezi nimi, protože já jsem si tuhle divokou show na tenoučkých nožičkách užil až do dna a na konci jejich setu jsem měl dost rozčísnutou pěšinku. Věřím, že někde na 007čce s mladším publikem by to mohla bejt dost slušná pařba, takže doufám, že se zase brzy zas zastaví.

Nemuselo se čekat kdovíjak dlouho na to, než potemněl sál a do nadšeného hvízdání začal hřmět temný okultní motiv z filmu Eyes Wide Shut. Do něj se na pódium začala trousit kapela, přesně tak jak si ji pamatuji z před dvěma lety. A to včetně baskytaristy Youtha, jež měl opět zapálenou vonnou tyčinku, dvě svíce, na zemi kobereček a před koncertem zády k publiku provedl jakýsi tajemný rituál rukou. Sál explodoval nadšením a já byl opět v příjemném transu z toho, jak se před pódiem prolínají lidé snad veškerého věku a postavení se stejnou rudolící afinitou vůči kapele. Malé dredaté holky, dospívající pankáči, hřmotní plešouni od rodin či šedesátiletí pánové s límcem přes svetřík, ti všichni přivítali Jaze s jeho kapelou až k jeho upřímnému dojetí. I troubelínů s telefony, na než si natáčeli videa, která nikoho nezajímají, se mi zdálo, že vidím méně, než bych býval čekal.

Už s prvním songem jsme zajeli do dob papírových plakátů na ochcaných kamenných předměstských zídkách, zakouřených klubů a kožených kalhot poloviny 80. let se songem Live Like Blood, který ve své smutném synthovém existencialismu dává zajímavý kontrast k tomu, jakou cestu za ta léta Killing Joke ušli. Pokud jsem si doposud jen užíval pohled na kapelu, při druhém songu už to nešlo jen tak nechat a čirá hudební radost mě donutila ladně doskákat do decentního kotle vprostřed sálu, kde jsem již dosáhl naprostého hudebního souznění. A to i přesto, že mi opět přišlo, jako kdyby kapela trochu se zvukem bojovala. Na vině byly zejména málo výrazné kytary a často téměř nepatrně znělé klávesové linky, které trochu budily potřebu si je domýšlet. Možná je "problémem" hudební rozsah kapely, kdy synthpopové skladby se prostě zvučí jinak než industriální post-punk současné tvorby a prostě tohle byl nějaký určitý kompomis, jak celý set dát nějak zvukově dohromady na jednom pultu.

Tak jako tak, první slova Jaze poté, co dav odměnil kapelu patřičným rykem po songu European Super State, byla jasná: "Forty fucking years!" zahřímal nevěřícně. A ani v průběhu koncertu se nezdržoval kdovíjakými hlubokými kecy. Z povinnosti zaútočil na křesťanství i Ameriku (štěstí u něj je v tom, že se ve svých názorech nezdržuje za hranicí jedné, dvou vět, takže nemáte pocit jak u Napalm Death či Morriseyho, že sledujete přednášku s hudebními vložkami), zalitoval, že po koncertě musí zase odletět, song Labyrinth navázal na křivolaké pražské uličky a do textu jedné z písní dokonce zakomponoval vyznání lásky k Žižkovu a Vinohradům. Dramaturgie setu byla široká, došlo téměř na každé období kapely. Od experimentálnějších věcí se tak přeskakovalo k divokému punku a od hladkých kláves zas ke tvrdým kytarám. Ideálně to svědčilo tanečnímu parketu, kde v jednu chvíli zuřil krvelačný moshpit a v další se houpavě vydýchávalo při rytmickém pohupování. Jaz udržoval celý tyjátr v chodu patřičnými gesty a pohyby, z nichž nejvíce utkvěl v paměti moment, kdy se spontánně nechal "propálit" bodovým světlem přímo do srdce. Osvětlovače to zjevně pobavilo natolik, že těmito světly začali pronásledovat i ostatní členy kapely, které to však z jejich vyklidněnosti nijak nevytrhlo. Ino stáří rádo klid a laskavou atmosféru.

Ohledně oněch gest mě navíc velmi bavilo srovnání s předchozími Turbowolf, kteří si mohli ruce urvat, aby nějak zainteresovali opatrné publikum. Jaz Coleman zatím vyjde v klidu na pódium, zvedne pomalu s děsivým výrazem od pasu tři prsty a sál zaplaví les rukou, jakoby za porušení tohoto příkazu hrozila ztráta občanských práv. Z celkového pohledu za sebe akorát přiznám trochu lítost, že z posledního alba odpálili hned v první půlce jenom dva songy (Autonomous Zone a New Cold War), nicméně na druhou stranu jsem nemohl ke konci popřít obavu, že kdyby vystřelili ještě třeba I Am the Virus, tak se už nevyžehlím.

Stejně mu to závidim, démonovi starýmu. Za čtyřicet let se nestal natolik obecně aplikovatelným, aby mohl hrát jen po stadionech, zato ho ve svých vzorech cituje každej Trent Reznor nebo Ministry. Může si tak co večer ovládnout ten svůj klub, kde mu pod pódiem poskakují nadšení pankáči i uznale hlavou pokyvují jejich fotři. Po koncertě nedělá štráchy a jde ten svůj vyžilej starej ksicht seznámit s fanouškama, místo toho aby dělal vlny se zákazy natáčení a focení (čau Danzigu, jak ti visí?). Jezdí po světě, diriguje orchestr, věnuje se filmu, píše knihu, občas se vrátí do Prahy, sedne si na kafe, zasměje se něčímu vtipu a má to tady prostě rád. A já mám rád Jaze Colemana.

Na koncert byla redaktorovi Echoes poskytnuta akreditace pořádající agenturou Obscure.