Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Baťák je svými prostorami celkem malý klubík, ale hojností a rozmanitostí pořádaných akcí se řadí k těm významným ve svém okolí a skoro by někdo mohl mít ne neoprávněný dojem, že v mnohém přesahuje hranice okresního města. Včera oslavil osmileté fungování a nebojím se vůbec napsat, že se vše odehrálo ve velkém stylu a ke spokojenosti všech zúčastněných. Na playlistu slavnostního večera se objevily tři hudební formace: Momma Knows Best, Czech Faith No More a již zmíněný Korisz. Pro mnohé asi celkem neznámá jména, teda asi kromě zámořské předlohy kapely jmenované na druhém místě. Ač byl začátek avizován na devátou hodinu večerní, návštěvníci se začali scházet (a to včetně mě) už krátce po sedmé, touha prožít celou akci bezprostředně od začátku až do konce byla vidět snad na všech. Když už jsem nakousl návštěvnost, leckteré kapely zvučných jmen by mohly tiše závidět a přát si něco obdobného, protože kapacita klubu byla využita až po strop, obsazeno bylo i schodiště ke vstupu. Pokusím se vytvořit nějakou fotogalerii mých ne zcela povedených fotek, tak tam se můžete kouknout, jak to celé bylo…

První kapela Momma Knows Best. Kdo zná? Já jsem teda o nich četl jen něco málo a ještě jsem je neslyšel jako asi většina z vás (sám frontman se mi po koncertě přiznal, že to bylo jejich asi páté vystoupení). Mladí kluci, zpěvák, dva kytaristi, basák a bubeník, začali večer pěkně od podlahy a jejich pecky ve stylu metalcoru / HC začaly lehce zahřívat již nemalý počet přihlížejících fandů. Kdo by čekal zakřiknutou kapelu, která se teprve seznamuje s prostorem na pódiu, ten byl hodně rychle vyveden z omylu. Hned při první skladbě tři členové opustili plochu určenou muzikantům a přesunuli se do řad diváctva; teda těsně před ně, abych byl přesný. Dravost, s jakou se pustili do prezentování své produkce, byla až zarážející, jenom zpěvák za vystoupení nachodil / naběhal / naskákal kilometry, aniž by jakkoliv omezil svůj agresivní hlasový projev. První dojem z této party byl po hudební stránce dobře snesitelný a pozitivní, i když jistá nezkušenost v živém hraní byla drobet vidět; ale kdo by se taky divil! Spíš bych ale řekl, že na tak malý počet odehraných koncertů bylo jejich vystoupení až hodně ambiciózní. Různé do nebe vynášející výkřiky ohledně vydání jejich prvního alba (EP) jsou ale zatím předčasné a nadsazené, nicméně sám jsem dost zvědav, kam se tahle parta za nějaký čas posune. Uvidíme.

Druhou kapelkou, která se (po různých peripetiích se zvukovým aparátem klubu) uvedla na pódiu Batyskafu, byli staří dobří známí z Třebíče – český revival Faith No More. Názor na revival-kapely ponechám stranou, protože tito pánové svou práci umí velmi dobře a na koncertech ji dokážou velmi efektně zúročit a prodat. Pro mě to je až neuvěřitelné, ale i prostřednictvím „třebíčské náhrady“ na mě doléhá genialita party kolem Mika Pattona a nadčasovost jejich hudební práce. Celému vystoupení už přihlížel dokonale natřísknutý Baťák a bylo vidět, že se všichni dobře baví. A navíc jsem se nemohl ubránit dojmu, že nejvíc se chytají starší ročníky (stále jsme na koncertě (ne)vážné hudby, takže myslím lidi kolem třicítky…), které hudbu F.N.M. mají asi víc v krvi. A to platí 100% i o mně, kdo by si nezapěl při What A Day, Last Cup Of Sorrow, A Small Victory nebo třeba Easy! No a někdy před půlnocí se přidala poslední „pattonovská“ píseň a nezbývalo, než očekávat vrchol programu.

Opět drobné peripetie s nazvučovávním, ale to by asi jinak ani nešlo. Jeden by nevěřil, že i elektronické klávesy se dokážou rozladit, ale včera se povedlo a šlo se pro nové. Pak už jenom jedna strhaná struna u kytary a bez dalších jiných „šťastných znamení“ se začalo. Současným členům kapely se podařilo přemluvit dříve zúčastněné kamarády, kteří se za dlouhých deset let v kapele vyskytovali, aby je přišli podpořit (a dle jejich veselých tváří jim to asi moc práce nedalo). V podstatě se na pódiu odehrála časová sonda do historie kapely a tak se v hraní střídali všichni přesně tak, jak tomu dříve bylo. Repertoár byl rovněž řazen chronologicky a tak pro ty, kdo kapelu do dnešního dne neznali, byla připravena skvělá sonda do života jednoho hudebního bratrstva. Radost a nadšení všech přítomných byla cítit skoro hmatatelně, úžasná atmosféra, která se neopakuje. S trochou černého humoru by se dalo napsat, že kluci hráli, jako by to mělo být naposled….. Zhruba v polovině programu se datum časové osy uvelebilo na roce 2005 a nastoupila finální sestava, kterou znám i já. Postupně se dostávalo na ty nejznámější písně, všichni se přidávali, po lidech kolovaly lahve šampusu coby symbol narozenin klubu, ze všech byla cítit uvolněnost, dobrá pohoda a lehce euforická nálada. No co víc mám psát? Vystoupení Koriszů trvalo skoro dvě hodiny a skončilo nadobro kolem půl třetí. Poslední zabrání do strun, úder do blány bicích a poslední slova písně. Najednou je konec a Korisz se stal minulostí. Minulostí? Ale kdepak, protože v srdcích fandů Korisz Is Not Dead!

Závěrečné résumé: akce, kterých se nepotká mnoho a které dlouho zůstanou vyryty v paměti zlatými písmenky. Výborná atmosféra všech tří koncertů, návštěvnost až na doraz, skvělá Plzeň za dvacet devět peněz, uvolnění a dobře naladění fanoušci, ale bohužel nahuleno mlhou tak hustou, že by se dala krájet a opět dost hlasité ozvučení. Začínám podezřívat zvukaře, že už jsou natolik hluší, že zvučí koncerty k obrazu svému…