Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V poměrně legračním únorovém rozhovoru na rádiu Wave vtípkovali členové kapely Sněť o tom, že jejich nenadálý úspěch, zatím kulminující vydáním jejich debutu u švédského labelu Blood Harvest, je důsledkem aktuální vlny znovuobjevování a znovuuznání klasického zvuku death metalu a že se těší, jak tenhle trend opadne přesně s posledním dnem lockdownu. Tahle skromnost mi přijde pro celou tuhle bandu celkem příznačná, protože z mého pohledu je úspěch Sněti vykoupený také pilným dvouletým koncertováním na kdejaké sebeobskurnější štaci, ze které pro kapelu koukal sotva pronájem popelníku před klubem. Zato si však sbírala postupně jednoho po druhém fanoušky do doby, než se oficiálně začalo říkat, že se večer "jde na Sněť". Koneckonců už jen to, že obvykle nijak zvlášť deathově naladěný autor reportu agresivně šířil její vliv mezi své blízké, něco znamená.

Není divu, že když jsem nyní sledoval ve Vopici, jak hoši křtí svoji první fošnu, připadal jsem si jak hrdý táta, jehož syn právě odpálil v baseballu homerun nebo kvůli čemu můžou být dneska fotrové na svý děcka hrdý. Zároveň se pro mě jednalo o první koncert od... ty vole září, takže stržený celou tou atmosférou jsem se dost ztratil v toku celého večera, připadal si jak poprvé zamilovaný a pokud očekáváte od reportu výpis hraných písní a prskání na kvalitu zvuku, tak tohle nebude to nejlepší, co jste kdy četli.

Sněti se zadařilo, i přes aktuální nelehkou situaci, přihrát do svého večírku podařenou sebranku zahraničních hostů v jejichž čele stála rakouská Kringa, která dokonce okupovala i pozici posledního trestu večera. Navíc se zadařilo vystavět celkem rozmanitou dramaturgii celé oslavy, kdy jsme byli vystaveni hudebním žánrům od speed metalu až k black-deathu. Společný činitel tady byl jiný: ať to kurva nezní jako hudba mladší pětadvaceti let. A posluchačstvo se tomu bylo ochotno přizpůsobit. Už při vstupu jsem si spokojeně pomlaskával nad množstvím džínovek, nášivek, krátkých kraťasů a katalogu tetovacího salonu o osmi stech stranách. S tím se váže i moje spokojenost s faktem, kterého jsem si všiml již na některých metalových štacích minulý rok a to, že s návratem metalového zvuku do jankovitých devadesátek paradoxně omládlo publikum. Už žádní Exodus fotři s šátkem na hlavě a digitálním foťákem roku výroby '04, u kterého nevědí, jak se vypíná blesk. Spíše fousatci a vlasatci mého či nižšího věku, co mají místo Uber aplikace v mobilu pokuty od revizora v kapse a linii hára stále začínající na lomu čela. I díky tomu měla z mého pohledu celá akce živelného, trochu táborového ducha, kde se lidi spolu spontánně zakecávali, byli tolerantní ke kdejakému etickému či motorickému zakopnutí a neměl jsem problém hodit si kdykoli někam bágl s tím, že si ho po pár kolečkách v kotli zase v pohodě vyzvednu.

Když jsem dorazil v polovině setu první kapely, crustových Slavery, stíhal jsem se akorát aklimatizovat a vypočítat si do budoucna ideální geometrický vzorec mezi třemi pípami a rozbouřeným fanouškem, který se už stihl obalit do bahnitého mokřadu před pódiem. Ten tam pravděpodobně zbyl ještě po punkovém večírku, který tam probíhal před dvěma dny. Zabořil jsem čumák do Snětího merche, dozvěděl se, že všechny vinyly jsou už dávno vykoupený v předobjednávkách, uklidnil jsem šrajtofli a nechal tam jen lidové osmikilo za ostatní loot. Mezitím se na pódiu dávala dohromady rakouská kapela Death Racer, kterou mi stále prsty přepisují na Speed Racer. Hádejte proč. Protože mullety, stahováky, široce rozkročené nohy a soprán za vokálem. A bubeník s kuklou ve třicetistupňovém horku. Pokud si ujíždíte na speed blacku s prakticky neobměněným rytmem bicích, dost možná vás čeká nebe. Příval týhle juvenilní energie vybudil k akci nejednoho špinavce, aby se šel už mrknout do mrtvého močálu před pódiem a ovál kapelu pěstěnou řepou.  V těchto momentech docházelo i k prvním víceméně úspěšným pokusům o stage-diving, což se ukázalo při třiceticentimetrové výšce pódia a široce rozesetým davem před ním jako docela zábavná skautská skupinová hra, ale snaha se cení. Alespoň to nelákalo žádného atleta dělat salta do davu, z čehož mám na Obscenu pravidelně otisky kopaček pod okem.

Bylo by vlastně vhodné se také zmínit i o prostoru. Modrá Vopice má tu kliku, že může pracovat hned s trojím nastavením, kdy koncerty mohou probíhat buď v interiéru klubu nebo z interiéru klubu skrze otevírací boční zeď či na venkovním pódiu povědomém z kdejaké vesnické slavnosti. Zvuk je jak z prdele prakticky při jakékoli variantě, ale jsem už moc velký vopičí pamětník na to, abych se tvářil překvapeně či snad pohoršeně. Vzhledem k tomu, že interiérová volba by znamenala koncert v sedě (při kteréžto představě jsem se dlouho a nechutně ukájel), pochopitelně došlo na variantu venkáče. Panická představa, že skutečně na akci dorazí oněch ohlášených téměř 700 lidí byla naštěstí zahlazena víceméně třetinovým počtem, takže se dalo bez problému dýchat a fronty na hajzl i bar se tvořily minimálně.

Smrad vonných tyčinek napovídal začátek dalšího setu, slovenských Goatcraft, kteří valí velmi špinavý black první vlny s patřičně znepokojivým vokálem. Hrdelní projev zpěváka a kytaristy Demolatora je vážně na hranici smrtelného chropotu a po rozjančeném setu Death Racer byla tohle radikální změna nálady. Navíc by mě fakt zajímalo, jak je možný si tak šílěně zhuntovat křivák, jako se povedlo právě Demolatorovi. Tentokrát jsem ale ten problém se zvukem cítil hmatatelně. Vokál na mě působil natolik výrazně totiž i proto, že zejména v první části koncertu byl posazený hodně nad vše ostatní a kytary jsem v tom bílém hluku hledal s lucernou. Stále však jejich set fungoval jako dobrá rozvička hrozidel na nadcházející peripetii.

Ve frontě na pivo jsem si mimochodem uvědomil, že album Mokvání v okovech od kapely Sněť je vlastně foneticky strašně měkká shrumáž slov, která téměř postrádá tvrdé souhlásky, což je u death metalu celkem netypický. Řekněte si několikrát po sobe "mokvání v okovech od sněti" a schválně, jestli se vám taky začne lepit jazyk na patro. Jestli je to záměr, tak to klobouk dolů, nicméně k další reedici desek bych si nechal vyrobit a přikládal něco jako žvýkačku s příchutí bércového vředu nebo podpaží Bronislava Poloczka, která by se měla žvejkat při poslechu, aby byla iluze dokonalá.

Co se týče samotného koncertu Sněti, tak to byl samozřejmě zase námel. Potěšila mě určitá neokázalost kapely, jakkoli se jednalo o křest debutový desky. Žádná halda keců a objímačky, prostě death metal-nějakej křest, tady máte, nevim-death metal. Koncert samozřejmě šlapal a s potěšením mi došlo, že pokud to Sněť bude táhnout i po další léta a další alba, je dost pravděpodobné, že se jí dostane té cti, aby měla svůj koncertní highlight při hraní songu Obří kat z jejich dema, což se nebojím říct, že je už dneska kult jako prase a všichni vědí, že když zadupe "pobledlá žena se špatnou nohou ", jde zatraceně do tuhýho.

Na posledního interpreta - rakouskou Kringu - jsem již stál trochu nakřivo, jakožto veterán několika panáků a skotačení po moshpitu. Což v tomto případě nevadilo, protože za mě byla tahle kapela z večerní selekce nejposlechovější a nejatmosferičtější. Zrovna u této čtveřice už nicméně koncertní technika mlela z posledního. Vypadávající zvukové linky, sjíždějící stojan na mikrofon a předčasný konec kapely mi vlastně přišel příznačný pro závěr jednoho dost rozjetého večírku. Jako když už barman odmítne nalít podroušenému hostu. Byla to trochu škoda, že se tak stalo zrovna u Kringy, která i přes všechny peripetie přišla se slušným nasazením a hlavně agonický projev Vritry, který dával na odiv své tři řady zubů, se mi vryl do paměti na dlouho.

Byla to velmi podařená akce, ze které šlo cítit ten hlad po podobném hudebním bahništi. Veškeré zúčastněné kapely patří mezi ty, jejichž polovina kvality stojí na živém projevu a tyhle akce jsou prostě jejich bojiště. A můj zátylek byl válečná oběť. Hahá bolest v zátylku! Jak dlouho jsme se nevzájem nepotkali. Pojď sem ty kluku ušatá, pověz, cos dělal celej rok, co jsme se neviděli?